Jak jsem koncertila v Braníku

14. června 2018 v 9:26 | Strašilka | 
12.6.2018 jsme měli s orchestrem koncert v Branickém divadle. Vše probíhalo celkem OK, dopoledne jsem si sjela na ježkárnu pro stojan na činel a po škole se stavila doma, abych zahodila sešity a vyzvedla noty. Slovo celkem je ve větě naprosto oprávněně, protože mi bratr pár hodin před koncertem volal, že je v nemocnici.
Abych vysvětlila, jak do toho vlastně zapadá můj brácha, tak se musím vrátit o pár týdnů zpátky. Matěj je trumpetista, fakt skvělej trumpetista. Vím, že to nemá moc velkou váhu, když to říkám já, protože jsem zaujatá osoba, ale i tak by se to nemělo přehlédnout. Myslím, že jsem mu to nikdy neřekla, ale jsem na něj hrdá, že tak vytrvale hraje, na rozdíl ode mne. Inu, dirigentovi jsem nabídla, že by s námi mohl brácha hrát na koncertě, kdyby potřeboval, a po menším-větším šachování s notama přišel na zkoušku. Nyní k situaci před koncertem:
Spolužák ho na tělocviku při florbale nabral ramenem do krku, takže mu prý nějak špatně prohnul páteř a skříplo se to tam. Navíc měl ještě otřes mozku a mamka ho musela odvézt do nemocnice. Celkem ironie - měl noty, měl trubku, uměl to zahrát a v den koncertu se stane tohle. Brr.


Přijela jsem na sraz více než včas a úplně první dojem v divadle byla tma, což nebylo zrovna vítané, protože jsem po koukání venku za superjasného dne viděla úplný kulový. Hrozně jsem doufala, že tam někde nejsou schody a šla skoro až trapným tempem k pódiu, kde se zkoušela světla.
Pozdravila jsem přítomné hudebníky a hodila si věci do šatny. Nebylo tam nic moc, co dělat, ještě totiž nepřivezli bicí a tympány, tak jsem jen postavila půjčený stojan na činel a vybalila stojany na noty. Ráda chodím na srazy dřív, můžu si pak šlohnout lepší stojan, protože nemám žádný vlastní.
Měli tam takový zajímavý praktikáble - a slovem zajímavý myslím to, že se nebortily a stály pevně na místě. No fakt!
Když se přivezly bicí, řešily se chvíli tympány, protože jedna noha nešla utáhnout a druhá nešla povolit. Když se vše upravilo, šla jsem se převléknout na záchod. Takovou pidikabinku jste teda ještě neviděli, byla jsem ráda, že jsem vůbec zavřela dveře.

Další problém - všechny holky si měli vzít a) červené šaty, b) společenský oděv červené barvy, c) černé šaty. A protože já nic podobného v červené nevedu, tak jsem si půjčila šátek. Nejdřív jsem si ho chtěla dát kolem pasu, ale to jsem jako možnost zavrhla, protože se to nehodilo. Mám nemožnej vkus. Mezitím mi brácha volal, že přijede za půl hodiny a bude hrát.
Šátek jsem nakonec dala do vlasů a poprosila flétnistku, ať mi to zaváže. Vylezla z toho školkovská mašle. Tu jsem za chvíli sundala a zamířila ke kontrabasistovi. Proč ne? Zavázal to a nelíbilo se mu to, tak mu to vzala kolem procházející klávesistka a ukončila mé malé, vtipné trápení. Já to nechápu, řekl. Zavázal jsem to úplně stejně, ale vypadá to líp!
Došla jsem za bráchou s dotazem, jestli to není moc na školku? Ale řekl, že je to v pohodě. Načež samozřejmě následovala otázka, jaké v pohodě to je? Prý to bylo v pohodě.
Jeden houslista mi to taky pochválil, ale já jim to nežrala. Nebo to myslel vážně? Já tyhle situace fakt nenávidím, dejte mi někdo návod! Někdy je tak těžké lidem rozumět...
A vůbec, tady je třeba uvést, že nemám ráda kompliment o vzhledu. Je to jen to, co lidé vidí, uvnitř ten člověk může být úplně jiný. Mám ráda, když jsem oblečená tak, aby si mě nikdo nevšímal - ani moc podivně a ani moc přitažlivě. Prostě normálně, v průměru a nezáživně. To je ideální. Díky.

Sál byl skoro vyprodaný a odpovídala tomu i pomalu stoupající teplota, páni, jak tam potom bylo vedro! O pauze jsem si šla sednout na chodbu do křesla, protože jsem celou dobu stála za tympány - ještě totiž nemáme židli a ani by tam na ni nebylo moc prostoru. Potkala jsem se tam s učitelem na češtinu a ještě jednou učitelkou ze školy. Pozdravili jsme se a chvíli si povídali. Ještě jsem šla na chvíli ven a poté už se zase šlo hrát.

Po skončení mě ještě někteří hudebníci vyzvali, abych s nimi šla do hospody, ale já už chtěla jen domů do postele k Matějovi. S flétnistkou a houslistou jsem se na rozloučenou objala, dirigentovi mávla - zrovna s někým mluvil, tak jsem nechtěla rušit - a s bráchou jsem si plácla.

Doma jsem vlezla do sprchy, vyčistila si zuby, mrkla na hady a šla si s Matějem lehnout. Byl to celkem pěkný den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama