Školní trable

9. prosince 2016 v 23:26 | Strašilka | 
Už je to dlouho, co jsem nepsala. Zase. Kruci. Mám toho spoustu ve škole i mimo ni, dost kantorů teď šílelo kvůli čtvrtletí a nějak to nechce opadnout. Něřekla bych, kdyby to byl třeba týden, ale ono už je to tak asi měsíc.
Zrovna teď bych se měla učit biologii na zítřejší test. Je 18:03. Když tohle sepíšu za hodinu a půl, mohlo by to být v pohodě. Otázkou je, o čem chci vlastně psát? Za celou dobu, co jsem nevydávala články, tak se mi stávaly různé příhody a vždycky jsem si řekla, že o tom vážně musím napsat. Nakonec jsem se k tomu dostala až dnes a stejně bych měla dělat něco úplně jiného. Ale co, ono se to nezblázní. Mimochodem, tohle jsem psala včera předevčírem předpředevčírem ve čtvrtek před týdnem před dvěma týdny. Nakonec jsem se stejně musela věnovat škole a nemohla tohle dopsat. Dost mě to štve.
S Honzou, o kterém jsem se v předešlých článcích již několikrát zmiňovala, jsme se začali bavit o něco více otevřeně. Nebo alespoň já. Vypověděla jsem mu prakticky vše o svých depresích a tomu, proč mám tolik jizev. Nevím, jestli to pochopil. Říkal, že ano, ale nemohu si tím být jistá. Od té doby se už moc nezajímal o to, jak mi je. Moc nevím, co si o tom myslet. Možná to jen nechce řešit, protože má dojem, že mi nepomůže, což mi také psal. Krapet mě to mrzí.


Mám jednu fešnou čapku, kterou jsem si navykla všude nosit. No a ve škole to některým profesorům vadí. Matikářka mne dokonce označila za blázna, že při rýsování nosím čapku. Naštěstí se mě zastala spolužačka, od které bych to ani náhodou nečekala. A pak jsem jí samozřejmě zapomněla poděkovat. Mám prostě děravou hlavu. Teď už to asi nestihnu, protože přešla na jinou školu.

Taky jsem se konečně dostala k tomu, abych někoho pozvala na oběd. Nejdříve jsem pozvala Honzu, ale bohužel měl ten den už oběd zařízen. Nakonec jsem šla s Terkou K. Mimochodem, máme jich ve třídě sedm. Chemikář už rezignoval na zapamatování si jmen děvčat. Stačí říci: "Tereza," a on už se někdo ozve.
Vzala jsem ji do jedné čínské restaurace na Můstku a čekala, co si objedná. Nic. Neměla hlad. Jů. Já tam jím v drtivé většině případů to samé, M52. V téhle restauraci jsme taky byli v rámci posledního aspie srazu v Praze. Matěj mluvil docela nahlas a dlouho, jako obvykle, až kolem nás prošla nějaká ženská s kudrnatými vlasy a pronesla poněkud otráveným tónem: " Nechcete mikrofon? Je to slyšet až dozadu." Nemáme zájem, díky.

Včera jsem dostala 4- z velkého testu z Francouzštiny. Měla jsem 17,5 bodu ze 36. Bylo asi pět pětek a nejlepší známkou bylo 2-. Nechutný.

Občas se mi ve škole stane, že si ke mně někdo sedne a chvíli si povídáme. Vzápětí ovšem přijde jiná osoba, kterou má můj soused raději následkem toho mizí na jiné místo. Bolí to. Štve mě takovéhle přebíhání od lavici k lavici, já to nikdy nedělám. Ptají se mne, jestli mi to nevadí. Jasně, že mi to vadí! Nebaví mě kvůli tomu pokaždé uronit pár slz a mít pokaženou náladu na další dvě hodiny. Ale vždy jim řeknu, že nijak významně. Nechci, aby se kvůli tomu můj (vlastně už ne) soused cítil ještě víc trapně, než musí. No, možná by i bylo lepší jim to říci. Nevím.

Co byste udělali vy?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama