Prosinec 2016

Fluffy věci jsou jako drogy

22. prosince 2016 v 10:46 | Strašilka | 
Hlásím se ze sportovní haly Gymnázia Botičská, kde zrovinka probíhá VAVOT, neboli Vánoční volejbalový turnaj. Sedím u stěny uvnitř nafouknuté haly na superdrahé bundě, kterou mi kdysi dala matka, protože jí byla malá. Ale tohle všechno je nepodstatné a jen to slouží k vytvoření úvodu k článku.
Vypadá to, že zde zase jen zmíním některé útržky z těch skoro dvou týdnů, co jsem nepsala, a krátce se nad nimi zamyslím, jako to dělávám vždycky.

Od kamarádky jsem zrovna dostala paličky značky VIC FIRTH. Konkrétně model bubeníka Davida Weckla. "Je to sice jazzman, ale je fakt dobrej, tak na něj koukni," řekla, když mi je dávala. Měly na sobě moc fešnou stuhu s mašlí.
Docela čuměla, když jsem jí řekla, že mám jeho podpis. Hrát jsem ho sice neviděla, protože když tu měl koncert, tak se mi to nehodilo a ani jsem tam nechtěla. Nicméně matka tam šla a sehnala mi jeho podpis. Haha! Ode mne dostala plyšového slona a byla z něho úplně paf. Ne kvůli tomu, že je to slon, ale že je hebký, příjemný na dotek a bude se hodit do nového bytu, kam se stěhuje s přítelem.

Ha, to mi připomnělo, že mám moc ráda fluffy věci. Anglický výraz pro slovo načechraný požívám z toho důvodu, že se mi líbí, jak vypadá, jak zní i jaké asociace ve mne vyvolává. Například ten suprovej klip Pink fluffy unicorn dancing on rainbow. Viděla jsem snad všechna videa s touhle roztomilou koulí chlupů a naprosto je zbožňuju! Včera jsem spolužačce koupila fluffy fialového plyšového jednorožce, tak jsem zvědavá na její výraz, až to rozbalí. To by se mi ten obal ale nesměl natrhnout a pokazit mi pohodlné sezení na zemi sháněním izolepy.
Taky mám jednu fluffy deku a župan. Obojí samozřejmě modré. Nejradši bych vzala všechny fluffy věci v okolí a zabalila se do nich. Bráchovi jsem koupila fluffy plyšáka psa a nechce si mi ho mu dávat právě protože je tak strašně FLUFFY! Kdyby byly fluffy věci droga, tak je ze mě feťák během pár týdnů.


Školní trable

9. prosince 2016 v 23:26 | Strašilka | 
Už je to dlouho, co jsem nepsala. Zase. Kruci. Mám toho spoustu ve škole i mimo ni, dost kantorů teď šílelo kvůli čtvrtletí a nějak to nechce opadnout. Něřekla bych, kdyby to byl třeba týden, ale ono už je to tak asi měsíc.
Zrovna teď bych se měla učit biologii na zítřejší test. Je 18:03. Když tohle sepíšu za hodinu a půl, mohlo by to být v pohodě. Otázkou je, o čem chci vlastně psát? Za celou dobu, co jsem nevydávala články, tak se mi stávaly různé příhody a vždycky jsem si řekla, že o tom vážně musím napsat. Nakonec jsem se k tomu dostala až dnes a stejně bych měla dělat něco úplně jiného. Ale co, ono se to nezblázní. Mimochodem, tohle jsem psala včera předevčírem předpředevčírem ve čtvrtek před týdnem před dvěma týdny. Nakonec jsem se stejně musela věnovat škole a nemohla tohle dopsat. Dost mě to štve.
S Honzou, o kterém jsem se v předešlých článcích již několikrát zmiňovala, jsme se začali bavit o něco více otevřeně. Nebo alespoň já. Vypověděla jsem mu prakticky vše o svých depresích a tomu, proč mám tolik jizev. Nevím, jestli to pochopil. Říkal, že ano, ale nemohu si tím být jistá. Od té doby se už moc nezajímal o to, jak mi je. Moc nevím, co si o tom myslet. Možná to jen nechce řešit, protože má dojem, že mi nepomůže, což mi také psal. Krapet mě to mrzí.