Listopad 2016

DNA z brokolice a divný barvy

12. listopadu 2016 v 23:29 | Strašilka | 
Zrovna jím hrušku a přitom koukám na takovou tu malou tmavou věcičku, co je situovaná naproti šťopce. Vypadá dost zmutovaně. Třeba tam žije zabijáckej slimák, kterýho když sním se soustem tý hrušky, tak mě sežere zevnitř... Asi jsem přestala mít hlad. Proč vlastně jím hrušku v deset večer?
V rámci týdne vědy jsem s malou skupinkou lidí z našeho ročníku navštívila ústav experimentální biologie. Kecy o délce DNA mě moc nebraly, nějak na to nejsem, ale fakt jsem si užila preparování DNA z brokolice. Z brokolice ofikáte ty kvítky nahoře, protože je tam nejvíc buněk, potom je naházíte do mixéru a přidáte trochu vody a soli. Mixování jsem se šlechetně ujala já. Tuhle směsku věnujte sítku, potřebujete totiž tu zelenou vodičku z toho. Pakliže máte zceděno, nalejte do toho jar. Hodně jaru. Asi tak 1.5 krát více, než je té vody. Míchejte. Dejte to třeba do skleničky a zalijte dávkou lihu. Po nějaké době se nahoře utvoří takové bílé chomáčky a to je DNA brokolice. Jů. Teď to můžete vylít.
Taky jsme tam dostali takovou divnou zmrzku z rozmačkanýho banánu, mlíka a tekutýho dusíku. Ještě jsme si mohli vzít balonek a ukradla jsem nějakou kytičku... Ne, dělám si legraci, to bych spíš šlohla ty jejich pěkný pipety.

Jako kostky

8. listopadu 2016 v 22:42 | Strašilka | 
Říkám si, jestli tohle nebude jen další depresivní článek do sbírky, ale snad se mi povede do toho zanést i kapku humoru. Stalo se mi pár zajímavých věcí, při kterých jsem se cítila špatně i dobře. Poslední dobou mi sice není moc veselo, ale musím to zvládnout, už se v tom nechci znovu topit.
O čem psát první? Chci zmínit své potíže, dnešní konverzaci s párem spolužáků (ne, že spolu chodí, jsou dva) a historku z obchodu. Nejspíš bude dobré začít od nejhoršího, ať nekončím něčím depresivním a vy z toho nejste skleslí.

Po dlouhé době se mi deprese potichoučku vracejí. Nevím, čím to zase začalo ale je fakt, že mám o sebe strach. Ve škole, která mě stejně nebaví, se nemohu soustředit na výklad. Myslím na to, co všechno kazím.
Myslela jsem si, že mě to přejde přejde samo, že to prostě jenom zmizí a nebudu to muset více řešit. Byla chyba si něco takového myslet, protože to evidentně moc nezabírá.

Ask Strašilka 9

4. listopadu 2016 v 21:35 | Strašilka |  Ask Strašilka
Páni, přišly mi docela douhé otázky, haha!
Ahoj.Zajímalo by mě, když jsi psala o tom, že Matěj má AS.Je to lehčí se seznámit s někým, kdo má taky AS ? Nebo je to ještě těžší, protože je pro lidi s AS obtížnější navazování jakýchkoli vztahů ?
Řekla bych, že je to o něco jednodušší, protože ten druhý chápe, co nechápete, protože to nechápe, nebo nechápal taky. Hah, to je fakt divná věta, nicméně výstižná.
Ono asi záleží na povaze, ale přeci jenom mi přijde příjemnější trávit čas s někým, kdo je na tom stejně.


Ahoj, chtěl bych se tě zeptat, jestli se tvoje nemoc projevuje i v e věcech jako je třeba zdravení, nebo třeba pouštění místa v autobuse, nebo i jiných věcech kde se musíš rozhodnout koho jo\koho ne?

Jde o to že jsem teď nastoupil na SŠ do prváku, a mám s těmito věcmi docela problém. Třeba vůbec nevím koho po příchodu do třídy zdravit, já jsem tam často jako první a ten co přijde po mě, automaticky řekne ,,Čau" a já vím že zdraví mě ale u toho druhýho člověka co přijde, už tohle nevim. Protože se s ním třeba moc nebavím a nevím jestli zdraví toho druhýho člověka co ve třídě sedí nebo mě. Jenže už se mi stalo že na mě zakřičel že mě pozdravil atd. A taky nejsem schopnej s nikým se seznámit, nebo spíš zkamarádit. Vůbec nevím o čem mluvit, protože netuším co toho člověka zajímá nebo tak a jediný od čeho se můžu odpíchnout je v podstatě to co se děje ve škole. Už to zkrátím...jsem jeden z dvouvaječných dvojčat, takže dřív mě tohle tak netrápilo, protože jsem vždycky byl hodně s bráchou. Vím o sobě že mám takovou dost neobvyklou fobii, která mě dost otravuje v každodenním životě. Ale nemám odvahu se s tím někomu svěřit, a poslední dobou přemýšlím jestli to nemůže být třeba nějaký komplexnější problém než jen fobie.

Předem děkuji za odpověď, a doufám že tě můj dotaz nebude příliš obtěžovat. S srdečným pozdravem, Č. .
Dříve to tak možná bylo, ale teď už s tím nemám moc problémy. V dopravních prostředcích pouštím lidi na své místo, když to potřebují a mám na to zrovna náladu.
Co se zdravení týče, tak zdravím, koho znám. Nemusím se s ním vůbec bavit, ale někdy jsme spolu prohodili pár slov a bylo to fajn, tak proč ne?
Jestli nevíš, jak začít rozhovor, tak se třeba zeptej, jaký měla ta osoba víkend/volno, či co bude dělat odpoledne. Oni si to hned nevyloží tak, že je chceš někam vytáhnout, tak se nemusíš bát, že jim třeba přijdeš kvůli tomu divnej. Prostě se ptáš ze zajímavosti, na tom nic není. Můžeš se zeptat, co poslouchá za hudbu, jaké má koníčky, jestli dělá nějaký sport,... No a třeba někde najdete společnou notu.
Jinak taky záleží na povaze té fóbie. Klidně mi napiš zprávu na Facebooku, či zanech svůj mail v poli "Zpráva autorovi" v menu a můžeme to probrat.
Tvůj dotaz mě neobtěžoval, to bych tuhle sérii nepsala. :) Se srdečným neustálým hledáním východu z krabice a padáním z větviček do svých bobků, Strašilka.