Být rozhodčí mě baví

9. října 2016 v 16:09 | Strašilka | 
Včera jsem navštívila Hradec Králové za účelem práce rozhodčího na Sokol Cupu. Je to můj třetí turnaj v zápasech taekwodna a byl docela pěkný. Sice to může být někdy až stresující, ale baví mě to a rozhodně to za to stojí.
Do Hradce jsem jela vlakem. Sama bych se tam nevypravila a tak jsem sebou vytáhla Matěje. Původně jsem tam vůbec nechtěla jet, ale když mi asi týden před turnajem zavolal organizátor, jestli bych si neudělala čas, protože se přihlásilo hodně závodníků a bude tedy o jednu plochu více, než bylo původně naplánováno, tak jsem na to kývla.
Cesta proběhla v klidu a nic moc se nedělo, jen jsme budili nějakýho týpka, protože mu zvonil budík. Vlastně jsem si původně myslela, že je to ženská.
V Hradci mě čekalo překvapení: parkovací věž pro kola! To jsem ještě nikdy neviděla, tak mne to uchvátilo na následujících deset minut. Nojo, Pražanda.


Když jsem dorazila do haly tak jsem našla šatnu rozhodčích, převlékla se a vyčkala na poradu. Tam většinou řešíme docházku, organizační věci týkajících se délky zápasů u jednotlivých kategorií a jejich počtu, rozdělení na plochy a opakujeme pravidla.
Plocha, neboli tatama, má rozměry 8x8 metrů. Před tatamou je hlavní stůl dané plochy s čísly zápasů a monitorem pro zobrazení skóre. V jeho blízkosti se také nachází kamera pro možnost video replaye. Naproti sobě jsou po stránách posazeni kaučové závodníků a v protilehlých rozích jsou židle pro bodovací rozhodčí.
Jsou tři druhy rozhodčích: bodovací, středový a ten, který sedí u stolečku a rozhoduje video replay.
Bodovací rozhodčí má za úkol bodovat techniky, které se nazapočítávají elektronickým systémem.
Středový rozhodčí zastavuje a spouští zápas, vyřizuje námitky kaučů a uděluje napomenutí.
Rozhodčí u stolečku rozhoduje o tom, jestli kaučovi námitku uzná, či ne, a funguje na základě video replaye.
Já jsem jen bodovací a sedím u stolečku, ale na příštím turnaji bych si toho středového ráda zkusila. Jo, mám strach, ale chci to umět.

S ostatními rozhodčími je zábava. Po každém zápase se sejdeme a krátce si povíme něco k zápasu. Zrovna včera na naší ploše za celou dobu padl jen jediný otočkový kop na hlavu, tedy kop, za který závodník dostane nejvíce bodů, a ten byl fakt luxusní. Nebo tam byly dva zápasy, kdy oba bojovníci máchali rukama a tak vypadali spíše jako karatisti. Bylo to docela vtipné. Ale většinou se jen bavíme o tom, kdo dostal víc na budku a komu se co povedlo.
Jednou jsme museli o vítězi hlasovat, protože na tom byli oba bojovníci rovnocenně s body a s napomenutími. Bylo to těžké rozhodnutí.

Na začátku zápasů jsem měla trochu strach, protože jsem dostala kategorii, kterou jsem ještě nehodnotila a nevěděla jsem, zdali to budu zvládat. Naštěstí to bylo v pohodě a zvládlo se to. Nebyl tam čas na flákání, všichni jsme to chtěli mít rychle hotové, ovšem u některých zápasů jsme asi dvakrát koukali na záznam z kamery a to vždycky dlouho trvá. Občas se déle čeká na rozhodnutí rozhodčího u stolečku, než se bojuje. Jedna kamera je horší než žádná.
Aspoň k tomu máme sváču a pití zdarma.
Být rozhodčí je fajn, baví mě to. Občas je to stresující, ale když to správně oboduji, tak se cítím dobře.

Atmosféra je tam skvělá nejen mezi rozhodčími. Moc se mi líbil jeden pokřik, který se tam opakoval s různými jmény, u něj jsem se musela pousmát. Pepo! HEJ! Pepo! HEJ! Pééépo! HEJ! HEJ! HEJ! Toho kluka, co tam celou dobu ječel jména, tak asi muselo bolet v krku, ale snad si to užil. Je fajn, že se takhle podporují.

Hah, zapomněla jsem dodat, že začátek zápasů byl naplánován na devět hodin ráno a ve skutečnosti jsme začali se zpožděním asi třičtvrtě hodiny. Klasika.

Děláte nějaké bojové umění, či sport?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katy Katy | 10. října 2016 v 21:45 | Reagovat

Zase skvělý článek a výborné počteníčko... Tuhle jsem četla, že aspíci rádi hodnotí věci (i běžné) pomocí řady čísel, je to pro ně jednodušší než to vyjádřit slovy - a myslím že to celkem sedí. Spolu s typickým smyslem pro spravedlnost se vůbec nedivím, že tě být rozhodčím baví 😀. Taktéž bych se chtěla omluvit, že jsem neodepsala na mail. Nemohla jsem přijít na způsob, jak se slušně a nevlezle zeptat, zda když preferuji zprávy přes FB, mám psát na stránky blogu nebo máš nějaký osobní účet který bys používala raději. Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím trapnější mi byla má nulová odezva na tvůj mail... A oddalovala jsem to a oddalovala... Až jsem to naprosto zbytečně téměř vzdala. Doufám, že sis nedělala starosti a neznervózňovalo tě, proč se tak dlouho neozývám, to je opravdu to poslední, co jsem chtěla... Promiň!

2 Strašilka Strašilka | E-mail | Web | 10. října 2016 v 22:56 | Reagovat

[1]: Na tom asi něco bude, dnes mě dost vytočilo nedodržování pravidel hry na tělocviku. Když se na to tak zpětně podívám, tak jsem se chovala jako suchar a snažila se to těm lidem vysvětlit... Neúspěšně.
Na zápasech se vždy cítím jako ten největší pán, co vyvolává respekt.
Všechno v pohodě, netřeba se omlouvat. Vlastně jsem to několikrát udělala pár lidem stejně. :D
Tvůj profil na FB znám - zaslala jsem ti žádost o přátelství již před časem. Samozřejmě jsi nemohla vědět, kdo jsem a tak jsem ani nečekala, že ji přijmeš. :) Když se do svých žádostí podíváš, nalezneš mne tam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama