Říjen 2016

Sen se stvůrami

16. října 2016 v 18:24 | Strašilka |  Moje sny
Po tom, co jsem dnešní sen převyprávěla Matějovi, tak mi doporučil, abych přestala brát drogy, haha!
Za poslední dobu se mi tohle noční promítání líbilo asi nejvíce.
Byla jsem ve starém domě plném stvůr. Vše bylo staré, kachličky na podlaze v chodbě byly rozpraskané a prorostlé mechem, stěný měly staré, oloupané tapety a dveře zabedněné prkny. Byla jsem tam spolu s dalšími muži na průzkum. ANi nevím, proč přesně jsem tamm šla, pamatuji si jen, že tam někde běhaly stvůry a lidé, kteří se v ně změnili.
Pokoušela jsem se jedny ze dveří otevřít, ovšem byla na nich nastražená past. Spadlo na mě oko, staré provazy, či liány, cosi hrbatého a malá zářící koule. Najednou jsem se změnila v hrbáče s jedním velkým, modrým okem a hlavou zdeformovanou utaženými liánami. Monstrum.
Rozeběhla jsem se chodbou. Neměla jsem strach, jen jsem šla hledat někoho, kdo by mi pomohl. V prvních pootevřených dveřích jsem zahlédla pár osob a myslela si, že jsou to mí druhové, kteří by mě ovšem nepoznali a tak by mě zabili. Poté mi došlo, že to nebyli oni, ale další stvůry. Krčily se pod stoly ve velké knihovně. Ironií bylo, že stvůry se více báli lidí než lidé jich.
Najednou se objevila žena, která to vše vedla a vlastnila. Byla milá a chtěla jen chránit své svěřence. Nebyla to stvůra, vlastně vypadala docela mile. Měla ostře řezané rysy, černé rukavice, tmavé oči a krátké, tmavě modré, vlnité vlasy.
Objevila jsem se na jakési oslavě. Utíkala jsem před lovci po lešení na domě. Šplhala jsem až k balkónu a tam zahlédla děvče, které spadlo dolů.
Najednou jsem byla na zemi vedle ní. Byl tam její otec, kterého držely stvůry, aby nechal syna majitelky pracovat. Její syn byl malý kluk, který měl moc ovládat ty zářící koule. Vzal nějaké artefakty dobré povahy a rozložil je na končetiny děvčete. Poté vzal jednu z těch zářících koulí a vložil ji do dívčiných úst. Pohyboval koulí uvnitř jejího těla a světlo prostoupilo její končetiny. Rozložené artefakty se do ní vpily a ona se probudila. No a já vlastně taky.

Nezajdeme někam?

11. října 2016 v 21:48 | Strašilka | 
Moc ráda bych s pár lidmi trávila víc času, protože se s nimi dobře povídá. Bylo by fajn mít kamarádku, u které nebudu mít pocit, že ji obtěžuji. Od té doby, co mi odešla skvělá spolužačka ze třídy, tak s tí mám problémy.
Ono to byl problém asi vždy, ale nejspíš jsem ho nevnímala.

S Petrou bych chtěla jít někam ven, protože jí nevadí, když se jí dotknu. Nemyslím tím pouze objímání, myslím tím klidně i ruku na rameni. Jasně, není to jen jediný důvod, proč bych s ní chtěla jít ven. Je vtipná, milá a snad mě i má ráda. Vlastní blog, kam píše recenze. Sotva začala a ráda bych si o tom s ní povídala, ale ona by se ptala na můj blog a upřímně... Mám strach jí o tomhle místečku povědět. Asi by se jí nelíbilo, co by se zde dočetla.
Na přírodovědném kurzu ve druhém ročníku měla Petra záchvat a mě to velmi rozladilo. Měla jsem o ni velký strach.
Během vánočního večírku se o mě zajímala, když jsem odpočívala na chodbě.
Jsem moc ráda, že je na mě milá. Vážně. Když jsem byla na adaptačním kurzu v prvním ročníku, tak jsem se velmi styděla jít za lidmi, co hráli nějakou hru na hřišti. Myslím, že Petra byla ta osoba, která mě vtáhla k nim. Nebo to byl někdo jiný? Nejsem si jistá.

Být rozhodčí mě baví

9. října 2016 v 16:09 | Strašilka | 
Včera jsem navštívila Hradec Králové za účelem práce rozhodčího na Sokol Cupu. Je to můj třetí turnaj v zápasech taekwodna a byl docela pěkný. Sice to může být někdy až stresující, ale baví mě to a rozhodně to za to stojí.
Do Hradce jsem jela vlakem. Sama bych se tam nevypravila a tak jsem sebou vytáhla Matěje. Původně jsem tam vůbec nechtěla jet, ale když mi asi týden před turnajem zavolal organizátor, jestli bych si neudělala čas, protože se přihlásilo hodně závodníků a bude tedy o jednu plochu více, než bylo původně naplánováno, tak jsem na to kývla.
Cesta proběhla v klidu a nic moc se nedělo, jen jsme budili nějakýho týpka, protože mu zvonil budík. Vlastně jsem si původně myslela, že je to ženská.
V Hradci mě čekalo překvapení: parkovací věž pro kola! To jsem ještě nikdy neviděla, tak mne to uchvátilo na následujících deset minut. Nojo, Pražanda.