Jen to zabolí

10. září 2016 v 22:32 | Strašilka | 
Už je to tu zase. Pláči. Ne, protože bych byla nějak speciálně smutná, ale protože je třeba uvolnit nervové vypětí.
Byla jsem u otce (naši jsou rozvedení) a jeho rodiny. Jana křičela na Jirku, protože se nevhodně vyjádřil. Chudák kluk, je mu teprve osm.
Nádech a výdech.
V prvních momentech nemyslím na nic jiného než na ten Janin křik a v hlavě mi ječí další neznámá žena. Kéž by už ztichla. Otevírám ústa v němém křiku a z očí mi kanou slzy. Klasika. Hlavu mám opřenou o ruce a sedím na posteli v oranžovém pokoji. A myšlenky přicházejí.
Tady se to poprvé zvrtlo, tady jsem si poprvé ublížila, tady jsem měla nejhořší záchvaty. Vždy na to myslím, když tu jsem. Byla to chyba? Ne, mělo to tak být. Je to dobře. Jinak bych dnes byla jiná. Tahle myšlenka se stále vrací a za necelý týden to bude půl roku, co jsem s tím přestala. Mohla by už zmizet.


Nádech a výdech.
Křik je stále hlasitý, nicméně jekot ustal a já už nevydávám to němé řvaní. Dýchám nosem. A docela funím. Situace se zlepšila, ale s tím přichází i další střepiny a zase upadám.
Mohla jsem něco udělat? Třeba by to Jirka tak neodnesl.
Pomohla by bolest? Ne, už žádné další sebeoškozování! Už nikdy.
A co kdyby mě Matěj zbil? Zabralo by to? Nedávno mě zbil docela dost. Člověk se potom cítí, jako kdyby měl po zádech rozlité teplé, průsvitné želé s malými bublinkami uvnitř. Nebo mléčnou čokoládu? Ale čokoládové želé určitě ne, nedovedu si ho tam představit. Během výprasku se kroutím, vydávám zvláštní zvuky a slzím. Docela to bolí, ale za ten pocit to stojí. Je to tak příjemné. Nicméně měla bych to tak řešit? Na každou psychickou bolest odpovídat fyzickou? Někudy to ven musí. Většinou kreslím, ale tady na to nebyl čas, chystal se odjezd do Ondřejova na jakousi slavnost.

Nádech a výdech.
Pomalu jsem se uklidnila a pode mnou zůstala loužička slz. Byla jsem skleslá a doufala, že ta nálada zmizí a dnes už se nic nestane. Pche, naivka.
Během jízdy do Ondřejova jsme se stavovali na pumpě a Jirka se probudil až po chvíli. Chtěl otevřít dveře a jaksi to nešlo, pravděpodobně proto, že otec v tu dobu tankoval. Tak nějak jsem to pochopila. Jana mu to začala vyčítat, otec též a možná se přidal i můj druhý bratr. Nevydržela jsem to a zacpala jsem si uši. To jsem nikdy předtím neudělala, ale musela jsem.

Nádech a výdech.
Musela jsem se hodit do klidu a pomalu dýchat. Snažila jsem se nevnímat hlasitější zvuky, které mne stresovaly.
Celá slavnost v Ondřejově proběhla v klidu až na večer, kde znovu figuroval Jirka. Blížil se ke mně moc bízko. Velmi blízko. Vlezl do mého osobního prostoru a nechtěl jít pryč. Ne, vůbec mě to nestresovalo, ani trochu. Žádala jsem ho, aby mě nechal, ale on odmítl. Nakonec se mě dotkl v pokusu o obejmutí, až jsem vyjekla: "Ne!" a utekla z jeho dosahu. Nechápu, proč to tak mám, nesnesu doteky, když na ně nejsem připravená a sama je nevyhledávám.

Nádech a výdech.
Musela jsem si zasažená místa třít, měla jsem k tomu neuvěřitelné nutkání a stejně tak to proběhlo v případech, kdy na mě Jirka skočil zezadu a dotkl se mých ramen, nebo když jsem stála vedle Jany a od nás obě objal zezadu kolem boků. Rychle jsem ucukla a vrazila do otce, který mne chytil a tak jsem zase musela pryč. Omluvila jsem se mu a zmizela.

Nádech a výdech.
Vrcholem všeho bylo, když Jana Jirku okřila, aby na mě nesahal, když se o to znovu pokoušel. Cítím se kvůli tomu špatně a znovu myslím na bolest. Zmizí ta myšlenka někdy? Co se to se mnou děje?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katy Katy | E-mail | 10. září 2016 v 22:53 | Reagovat

Krásně dokážeš vystihnout svoje pocity psaním, občas, některých pasážích mě až děsí nepřímý popis tvé osobnosti - je mi tolik podobný! Vždycky je fajn vědět, že někdo cítí to, co ty, že není sám... Jenom ještě dotaz (jo, jsem fakt nemožná :D), to "Ne, vůbec mě to nestresovalo", byla to ironie? (jestli jo, jsem dobrá a lepším se, že mě to vůbec napadlo :-D ). Mě v těchto chvílích pomáhá jít sama do lesa, pustit si hudbu, nebo si jít zaběhat, napsat básničky/píseň, když není čas, moc příjemné je vyťukávat dokola, třeba i pět minut jeden a ten samý rytmus, je to tááák uklidňující... Jenom bych tě chtěla upozornit, že stavět záměrně sebe samu do situace, kdy ti někdo působí bolest je taktéž bráno, jako sebepoškozování... Ale to nech být, neurážej seprosím, vyznělo-li do špatně... (Často prostě nepoznám, kdy se něco hodí říct a kdy ne...). Nicméně mysli na to, že máš v čtenářch svého blogu velkou podporu!

2 Strašilka Strašilka | E-mail | Web | 10. září 2016 v 23:48 | Reagovat

[1]: Jo, to byla ironie. :) Raději ironii přeháním, aby byla patrná. :)
Já ťukám pořád a Matěj vždy říká, že jsem nervní - ale já přitom třeba ani nervní nejsem, prostě ťukám. :D
Ono to BDSM je hlavně pro potěchu, primárně neslouží k utišení psychické bolesti. A hlavně to tak nechci řešit, nemohu, zklamala bych se sama v sobě. Jen mne prostě takové myšlenky napadají, ale nechci je realizovat. Raději se vybrečím, vykreslím, vyposlouchám muzikou,...
Jo a děsně jsi mě urazila, jdu ti nainstalovat bombu pod postel... :D ;)
Ty seš super čtenář - máš dlouhý komentáře, komentuješ často a srozumitelně, zajímáš se, miluji tě! <3 :D :D

3 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 11. září 2016 v 8:46 | Reagovat

co je špatného na dotecích?

4 Strašilka Strašilka | E-mail | Web | 11. září 2016 v 9:05 | Reagovat

[3]: Nemám ponětí, ale prostě na sebe nenechám sahat. Nemůžu, nevydržím to a stresuje mě to. Nejspíš se to pojí s AS. Neznám přesný důvod, i když by mne také zajímal.

5 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 11. září 2016 v 9:31 | Reagovat

[4]: a zkoušela jsi s tím něco dělat?

6 Katy Katy | E-mail | 11. září 2016 v 9:39 | Reagovat

[5]:Ono na to spousta aspíků reaguje přecitlivěle - stejně jako např. na hlasité zvuky (zakrývání si uší v kině, třídě...), tak hlazení často nepříjemně lechtá a objetí - to mám pocit, že mě daný člověk rozmáčkne/uškrtí a mám strašnou chuť utéct co nejdál. Nejhorší je takové to spontánní objetí - na to se člověk ani nemůže připravit, o to je to horší, všechny nečekané věci jsou špatné! Mě pomohlo, třeba na táboře, byla tam strašně fajn parta umělců, často se objímali, tak jsem si dala předsevzetí, že poslední den se s nimi obejmu. Prostě plán + získání si důvěry těch lidí... A dala jsem to! :D

7 Strašilka Strašilka | E-mail | Web | 11. září 2016 v 9:49 | Reagovat

[5]: Když neznám problém, je těžké ho řešit. Ale nejspíš jsem na ně přecitlivělá. Doteky je třeba plánovat, vědět o nich dopředu a připravit se na ně.

8 Runa Runa | 11. září 2016 v 10:05 | Reagovat

Možná by jednoduše stačilo, kdyby okolí pochopilo a respektovalo, že to nemáš ráda. Tvoje tělo není veřejný majetek :-P

9 Fredy Fredy | Web | 11. září 2016 v 10:16 | Reagovat

hezké počteníčko :-)

10 Strašilka Strašilka | E-mail | Web | 11. září 2016 v 10:17 | Reagovat

[8]: To tedy opravdu není. :D Ale každý to neustále porušuje i když jim to vždy říkám. Nechápou to.

11 Runa Runa | 18. září 2016 v 21:46 | Reagovat

To je složitý. Kdysi na semináři o komunikaci jsme se ptali lektora, co dělat, když dáme najevo, že nám něco vadí, a ten druhý to začne dělat schválně ještě víc. On na to řekl "tady není pomoct, ideálně přerušit kontakty". Kéž by to bylo tak lehké. On to většinou není nějaký známý, ale vlastní rodina...

V tomhle bohužel nejsme ani zdaleka samy. Někdy nevěřím vlastním uším, když slyším, jak nějaký cizí chlap komentuje můj vzhled, oblečení, bitch resting face (co je mu po tom?), anebo když slyším od těhotných, jak se k jejich břichu chovají cizí lidé jako k veřejnému majetku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama