Červen 2016

Je třeba to řešit

20. června 2016 v 16:31 | Strašilka | 
Zdravím všechny, kdo na tyto stránky zavítali ať už opakovaně, či jsou tu poprvé.
Dnes to bude kratší článek o řešení problémů a u mě je to konkrétně moje minulost. Vždy jsem před ní utíkala a nechtěla ji. Došlo mi to zrovna včera. Asi jsem zpomalená, haha!
Mám dojem, že můj útěk od toho, co bylo, zapříčinila celková nespokojenost se svou osobou. Nikdy jsem se sebou nebyla spokojená a vlastně to ani není tak dlouho, co jsem od tohoto smýšlení začala ustupovat.
A jak už napovídá název článku, musím to vyřešit. Už nechci utíkat, chci to akceptovat. Většinou, když si vzpomenu na nějakou událost, která mne rozesmutní, tak ji raději znovu zametu pod koberec. Když poté tuto událost někdo zmíní, tak jsem z toho rozhozená, smutná a zamlklá. A toho bych se chtěla zbavit.
Jak na to?
Vypadá to, že se budu muset prohrábnout veškerým materiálem, který naleznu, na který se vyptám, či na který si vzpomenu. Alespoň se zabavím.
Jako super příklad mohu uvést svou zkušenost se sebepoškozováním. Myslím, že je vlastně dobře, že jsem si tím prošla. Kdybych si neubližovala, tak bych si možná myslela, že lidé, kteří se k tomu uchylují, jsou idioti. Nebo třeba ne. Třeba bych na to měla jiný názor. Kdo ví? Já tedy rozhodně ne. Nicméně to ke mně patří a nyní mohu rozumět další skupině lidí a mohu jim pomoci. A to se vyplatí... Neříkám tuto hlášku nějak často?

Jak svou minulost vnímáte vy?

Citlivka

11. června 2016 v 23:13 | Strašilka | 
Nedávná událost mne přiměla napsat další článek. Vypadá to totiž, že se zase vracím do doby, kdy jsem byla brutálně citlivá.
Je to tu zase, vlastně zrovna teď brečím.
Jsem rozhozená, protože jsem měla s Ellen domluvený sraz v sedm, abychom oslavili to, že dostala hormony. Teď je půl osmé a já sedím na zastávce a čekám na ni, až za dvacet minut přijede. Takže mám čas sepsat své nynější pocity a poté doma tento článek dopsat.
Jsem naštvaná. Jak může někdo nechat kamarádku čekat skoro hodinu a ani se neozvat? Prostě to nechápu. A teď kvůli tomu brečím. Nevím, jestli brečím kvůli tomu, že to nechápu, nebo kvůli tomu, že se ani neozvala. Cítím se méněcenně. Kdyby na mě měl teď někdo sáhnout, tak uteču. Musím se dát do kupy.
Už zbývá jen čtvrt hodiny. Jak se mám uklidnit?
Dnes jsem byla s Matějem venku. Seděli jsme na lavičce a on mi přejel rukou po noze v místě, kde mám jizvy. Na všechno jsem si vzpomněla. Na to, jak jsem byla ztracená, depresivní a ubohá. Rozbrečela jsem se. Nešlo to zadržet.
Zbývá deset minut, seber se Vendy!
Nemám ráda, když se chodí pozdě. Já chodím přesně. Vždy. A když se mi to z nějakého důvodu nepovede (a to se stane tak jednou za tři měsíce), tak mám zpoždění do deseti minut.
Ellen mi právě napsala, že přijede až za dvacet minut. Skvělý.
Musím se nějak uklidnit. Dám si pauzu a pustím si drumcover na Megadeth. Pak tohle možná dopíšu.

Výše napsaný text jsem napsala včera, večer už jsem neměla náladu nic psát. Byla jsem unavená, rozhozená a neustále brečela. Prostě to už nešlo.
Dostalo mě to, že nerozumím lidem a že jsem tak neschopná v komunikaci. Něco podobného se mi naposledy stalo na vánočním večírku.

Dnes jsem byla venku s Matějem a zase jsem se rozbrečela. A tentokrát jsem nachápala, proč. Ze štěstí? Co já vím. Je mi to až trapné před někým brečet. Je to takové ošemetné.

Super, v tomhle článku jsem zmínila sloveso brečet hned sedmkrát. Páni, jsem tak nekreativní člověk, nemohla bych tam dát třeba něco jiného? A šlo by to vůbec? Ale to je jedno, nebudu to přepisovat a nechce se mi myslet.

Stává se tohle někdy i vám?

Radím a utěšuji

4. června 2016 v 12:39 | Strašilka | 
K napsání tohoto článku mne inspirovaly dvě nedávné události, které blíže specifikuji až v průběhu článku. Šlo o setkání s dvěmi osobami, na kterých mi opravdu záleží.
Obojí zajisté stojí za zmínku, protože v utěšování lidí nejsem moc dobrá, nicméně pro podávání rad, kteréžto využívají logiku, jsem bezvadná.
Kdyby existoval jeden jednoduchý vzorec pro utěšení osoby, která mi pláče na rameni, tak jeho tvůrci zulíbám ruce. Jak se to dělá? Objímat a říkat, že všechno bude dobré, nestačí. Alespoň mně by nestačily. Vám ano? (vyjádřete se v komentářích)
Dle mě je třeba problém řešit a osoba, která se na mne obrací. Přichází s důvěrou a prosbou o pomoc. Už takto sloužím pár lidem a snad se mi i daří jim pomáhat.