Březen 2016

Ask Strašilka 7

31. března 2016 v 21:52 | Strašilka |  Ask Strašilka
S posledním dnem v měsíci březen přichází i poslední díl Ask Strašilka... Ne, dělám si legraci, nač rušit sérii, která mě baví? :P
Jako vždy uvádím i odkaz na formulář, kam mi můžete (vlastně musíte) psát dotazy.
Enjoy :)
Kedy si si uvedomila, alebo kedy ste s rodičmi prišli na to, že máš AS?
Nejdříve jsem na AS dostávala pouze podezření a asi před třemi lety jsem byla na ozdravném pobytu v Poděbradech a tam si to uvědomila díky seriálu Gympl. Dost divné, co? (článek)
Moje rodina to tenkrát vzala úplně v pohodě, ale stejně si občas myslím, že by byli raši, kdyby měli normální dítě.

Smeješ sa rada?
Jo, miluju humor! Baví mě trávit čas s lidmi, se kterými se hodně nasměju. Nemám ráda ticho při osobním setkání.

Baví ťa rozprávať sa o čomkoľvek?
Je mi příjemnější, když o tom tématu alespoň něco vím, nicméně v podstatě ano.

Zažila jsi anorexii u sebe nebo u blízkých? Jaké to bylo?
Nezažila. Chvíli jsem o anorexii uvažovala, ale na to jsem vážně neměla a jsem ráda.

Nepremyslela jestli není tvoje sebepoškozování jako pózu?
Nikdy to nebyla póza v tom smyslu, že to bylo kvůli pozornosti. Ne, to fakt ne. Snad jsem i ráda, že si mě lidi moc nevšímají, předcházím pak dalšímu zhroucení z jakési přemíry sociálního kontaktu. Už se mi to stalo a nebylo to zrovna příjemné. (článek)

Hraješ ráda nějaké hry na pc?
Jasně! Na PC jsou mími oblíbenci Prison Architect a The Sims.
Nyní spíše ujíždím na Xboxu a to na hrách Assassin's creed, Lara Croft, Portal 2 a Fable III. Všechny už mám bohužel dohrané. O:)

Sbohem nervozito!

29. března 2016 v 21:13 | Strašilka | 
Zvláštní pocit v břiše, rozklepané ruce a zrychlený tep. Nepřipomíná vám to něco?
To babička Nervozita přijela naplnit vaše útroby!
Nezajímá ji, jestli máte nebo nemáte hlad, jakmile vykoukne zpoza rohu, už se jí nezbavíte.
Dříve jsem na nervozitu hodně trpěla. Nevydržela jsem v klidu sedět ani patnáct vteřin a už jsem podupávala nohama. Obvzvlášť před mými koncerty. Milovala jsem to.
Na prezentace před třídou jsem se psychicky připravovala nejméně dva dny předem.
Nedívejte se na mě, já to tu jen v klidu odříkám a pak zmizím.

Ale jak časem zjišťuji, je mi to všechno čím dál tím víc jedno. Před koncerty nevyšiluji, referáty odříkávám s až skoro ležérní úchvatností a když mám mluvit s někým, kdo na mě už delší dobu civí... Ne, to vážně ne. Nope. Říkala jsem, ať se na mě nedíváš!

Nicméně ani nervozity se nelze jen tak zbavit. Snad jen tím, že si to začne člověk užívat.
Proč se hrdě nevytasit s tím, jak bombastický jste hudebník? Své koncerty miluju, mohu se totiž řádně předvést. Jen sledujte, jak během dvou minut zahambím vaše umělecké nadání! Nebo spíš to svoje?
V referátech prostě nesmí chybět vtipné prvky, třeba někoho ze spolužáků vážně začne zajímat váš proslov a opustí ho výraz fosilní dámy, či pána, v posledním tažení.

A co důležité rozhovory s profesory, případně našimi idoly?
Jsem ráda, že se ptáte! Bože, toto spíše připomíná scénář televizní souteže Vymysli nejblbější otázku všech dob.
Ale možná zas tak špatná není.
Moje imunita vůči nervozitě se k těmto případům absolutně nevztahuje.
Rozhovor s profesorem? Noční můra!
Setkání s mým hudebním vzorem? To je návod na psychickou sebevraždu? (Mimochodem, kdyby si chtěl někdo přečíst, jak probíhalo setkání s tímto panem brutalhudebním, tak stačí kliknout zde. Jedná se o bubeníka Miloše Meiera. Usmívající se)

Jak vy (ne)přežíváte nerovzitu?

Ticho tam dole, teď tu velím já!

27. března 2016 v 15:33 | Strašilka | 
"Hele, nebuď drzá."
"Já nejsem drzá!"
"No jsi drzá, tohle si nemůžeš dovolovat."
"Proč?"
V dnešním článku bude řeč o společenském postavení, uznávání autorit a chování vůči nim.

Abych mohla tento literární útvar řádně rozvést, uvedu jednoduchý příklad:
Každý člověk hraje nějakou sociální roli, neboli očekávání, která jsou zaujímána vůči jejímu nositeli.
V případě pedagoga a žáka by měl mít pedagog vyšší postavení, nežli žák. Nevhodné chování vůči osobě vyššího postavení je označováno, jako drzost.
Nyní přichází moment otázky: Proč?
Proč bych měla zachovávat úctu vůči někomu, koho skoro neznám, ale jeho sociální role by mu měla mou úctu zajistit?
Proč bych měla automaticky uznávat člověka, jehož um v určité oblasti sice předčí ten můj, nicméně je to oblast, která mne nezaujala?
Proč bych tu osobu nemohla požádat o změnu chování vůči mně, jelikož by to bylo považováno za drzost?
Já autority neuznávám. Pro mne si pedagog stojí stejně, jako žák a prezident je roven taxikářovi. Ano, poněkud zvláštní přirovnání, já vím, nicméně to mou myšlenku interpretuje dokonale.
Nabízí se mi otázka: Proč něco takového existuje?
Odpověď nejsem schopna nalézt.
Je to něco, co společnost automaticky akceptuje, bere za automatické a naprosto samozřejmé. A hlavně to jde absolutně mimo mě.

Odhadnout společenské postavení je v malém počtu osob se znalostí jejich profesí, apod. velice snadné. Ovšem například v kolektivu třídy je to sakra těžké. Ty rozdíly jsou tak malinké, že je nezvládám vnímat. Vím, že bych třídní kolektiv mohla rozdělit do tří skupin:
A - skupinka elit, kam by většina lidí chtěla patřit.
B - míchanina osob, kteréžto mezi sebe nepřijala skupina A a vytvořili si vlastní vrstvu.
C - ti, kteří nebyli přijati skupinou A, nepatří do skupiny B a žijí spíše samotářsky.
Zatím jsem nenašla společenství, kde by to takto nefungovalo.

Jak jste na tom v určování postavení vy a jak vnímáte celý tento systém?

Říci, či pomlčet?

18. března 2016 v 21:37 | Strašilka | 
Už několik týdnů uvažuji nad tím, že bych se se svým sebepoškozováním svěřila matce. Bojím se a vůbec netuším, jestli je to dobrý nápad. Kdo četl můj článek Zjizvená, tak ví, co k mému chování vedlo a jak dlouho už v tom lítám.
Otepluje se a mamka mě bude chtít určitě vytáhnout do vody.
To znamená vlézt do plavek.
A to znamená odhalit jizvy.
Ráda bych, aby se o tom dozvěděla jinak než tímto způsobem a tak jí to musím říci. Mám z toho neskutečný strach. Co řekne? Bude na mě naštvaná? Rozpláče se? Tak samozřejmě, že bude brečet, co bys dělala ty?

Co by se stalo?
Seřve mě a potom se potopí do smutku na cca měsíc, možná déle.
Co myslíte vy?

Kdy bych jí to měla říci?
Nikdy?
Až mi zbydou jen jizvy, žádné strupy. Musím se z toho vzpamatovat, postavit se na nohy a teprve potom se jí svěřit.

Seberu odvahu?
Musím. Hlavně se nesmím sesypat, až jí to budu říkat. Nádech, výdech.

Potřebuju restart, nový začátek, nový život, budu dělat, co mě baví, říkat, co chci, žít, jak potřebuji... Celkem dlouhá věta, mohly by to být čtyři krátké mini útvary.
Potřebovala jsem to ze sebe dostat.

Ach ta nostalgie

10. března 2016 v 18:19 | Strašilka | 
Jsem celkem bordelář a tak skladuji více či méně zajímavé objekty pod postelí. Z důvodu výměny mého starého lůžka za nové jsem všechny tyto poklady musela protřídit. Kila mých starých sešitů putovala do odpadkového koše.
Ráda se hrabu ve svých věcech, mám v nich spoustu vzpomínek a ráda se k nim vracím. Občas najdu něco až trapně úsměvného, jindy depresivní výplod. Tento článek bude výtahem toho nejzajímavějšího ze zákoutí mé postele.

Ask Strašilka 6

7. března 2016 v 21:40 | Strašilka |  Ask Strašilka
Pro tento díl je to sice jen jeden dotaz, nicméně odpovídám stále. :)
Jestli se chceš i ty na něco zeptat, tak bych tě ráda nasměrovala sem.
Co ti nejvíc pomáhá, když jsi ve stresu? (kromo řezání)
Většinou samomluva v tomto stylu: Nádech a výdech, hezky pomalu. Ujasni si, co všechno tě čeká a potom to rozvrhni na celý den. Hlavně v klidu.
Když to nepomůže, přichází na řadu pláč, při kterém se alespoň trochu uvolním.
Následuje nějaká činnost. Je jedno, jestli je to povinnost, nebo záliba. Hodí se cokoliv, při čem přijdu na jiné myšlenky.

Zbyly tam jenom boty

1. března 2016 v 11:06 | Strašilka | 
Tématem týdne je nyní "Zamknuté dveře". Nebudu psát o něčem, co je mi odepřeno, nýbrž o mém nedávném zážitku z šaten jednoho pražského bazénu.
Pohodlně se usaďte a bavte se nad mým zmatkováním. :)
Mé dobrodružství začalo přesně ve čtrnáct hodin a jedna minuta středoevropského času, když jsem prošla turniketem do šaten. Na permici mi zbývalo dost bodů na bezstarostné odpoledne a v ruce jsem držela zámeček s číslem mé skříňky. Mohla jsem si vzít i malou skříňku, kam bych si dala mobil, klíče a doklady, ale nechtělo se mi chodit k pokladně kvůli rozměnění bankovky. To jsem ještě netušila, jaká to byla chyba. Věci jsem naházela do skříňky a šla plavat. Do bazénu mě vytáhl můj kluk Matěj, který se mimochodem jmenuje stejně, jako můj bratr. Ta shoda je otřesná.
Ale koho zajímají jména? Zpět k příběhu!
Když jsem se po plavání vracela ke své skříňce, tak jsem zažila šok. Skříňka byla pootevřená, zámek nikde a jediné, co tam bylo, tak byly moje boty. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak to sakra mohlo stát? Bože, že já si radši nešla rozměnit na zálohu malé skříňky. Byla jsem tak hloupá!
Co s tím? Stála jsem tam v plavkách jenom s taškou do sprch a ručníkem.
Oznámila jsem krádež u vydávání zámků ke skříňkám, ta zavolala ochranku a ta zavolala policii. Mezitím jsem Matěje požádala, aby mi dojel pro nějaké oblečení.
Nepamatovala jsem si žádné číslo na kohokoliv z rodiny. Mamka byla v Liberci, táta v práci a brácha nikdy nevnímal telefon. Skvělá situace.
Taky jsem přišla o peněženku se všemi doklady a mojí výplatou za rozhodčího na Cobra Cupu. A co teprve klíče?
Dalo mi práci nesesypat se, nicméně jsem trochu musela upustit páru. Nádech a výdech, hezky v klidu Vendy.
Proklínala jsem se za svou neopatrnost.
S policií jsem vyřídila podrobnosti a oni se zase zdejchli.
Poté za mnou přišla jedna z pracovnic a požádala mě o klíček ke skříňce. Šli jsme ke skříňkám a ona obhlédla zámky. Nakonec odemkla zámek od skříňky, vedle které jsem měla boty a tam byly všechny věci.
Mně se tak strašně ulevilo! Rozbrečela jsem se a chtěla svoji zachránkyni obejmout. Moc se k tomu neměla. Nedivím se jí.
Boty jsem dala do jedné skříňky a oblečení do druhé, kterou jsem potom zamkla. Taková hloupost!
Nyní nad tím jen s úsměvem kroutím hlavou.