Leden 2016

Uvězněna ve svém těle

22. ledna 2016 v 19:46 | Strašilka | 
Včera jsem navštívila psychologa a hodně mi to pomohlo.
Původně jsem tam šla kvůli depresím, ale debata se více rozvinula a abych byla upřímá, tak mě dost překvapil její závěr.

Po tom, co jsme s mamkou vešly do dveří psychologova domu, jsem skoro vůbec nepromluvila, neusmála se, ani neprojevovala žádné emoce. Přšlo mi, že ten maník bude řešit náročný problém, tak jsem mu to nechtěla ztěžovat zbytečnými emocemi.
Požádala jsem mamku, aby v místnosti během sezení nebyla. Věděla jsem, že budu brečet a ji by to nejspíš bolelo a zase bych jen někomu ublížila.
Když mamka odešla, tak jsem vůbec nevěděla, co říct. Měla jsem úplně vykouřenou hlavu. Začala jsem mluvit o tom, že si myslím, že mám deprese asi dva měsíce. Kupodivu se mě zeptal, kdy se cítím nejhůř. Řekla jsem, že nejvíce večer a doporučil mi, abych chodila dříve spát, protože je to pravděpodobně spojené s denní dobou.

Mluvili jsme i o tom, jak o sobě mluvím.
"A co si Vendulka myslí o Vendulce?"
"Nemá ji ráda."
Tahle slova způsobila první potůčky slz, ale koho by to nedostalo? Nechala jsem je volně stékata neřešila je, bylo to tak nejlepší. Dobrali jsme se k tomu, že se nenávidím a je to pravda. Nesnáším svou neschopnost a svoji omezenost. Taky nenávidím své tělo. Ne kvůli postavě, ale kvůli tomu, že jsem v něm uvězněná a tolik věcí záleží na jeho vzhledu a schopnostech. Je to jen nutná skořápka pro eistenci vědomí.
Zároveň na sebe kladu moc velké nároky a obviňuji se za to, co nemůžu dokázat.

Sebevražedné myšlenky přišly na řadu nakonec. Pomohl mi určit, odkud přichází a jak je omezit.

Celkově se mi strašně ulevilo. Netušila jsem, že prakticky všechny ty šílenosti a atomové výbuchy v mé hlavě mohou být způsobeny sebenenávistí. Své nároky omezím jen tak, abych je byla schopná splnit. Nebude lehké si na tohle předsevzetí zvyknout, ale snad se mi to povede. Alespoň pro začátek.

Hlava plná střepů

17. ledna 2016 v 20:13 | Strašilka | 
Včera jsem se naprosto zhroutila. Přišla jsem o hodně krve a měla hroznou chuť se zabít. U dveří visela látková taška plná prošlých léků a mohla bych se vsadit, že se ve skříňce nachází minimálně 2 flašky tvrdýho.
Zkrátka a dobře to bylo fakt na hovno.

Dělala jsem si licenci na rozhodčího na zapásy taekwondo, uspěla jsem a chystala se domů. Bohužel jsem se hrozně pohádala s bráchou po telefonu a domů jsem přijela rozladěná, naštvaná sama na sebe a s chutí provést něco fakt děsnýho.
Nenávidím se, nenávidím svoje tělo a svoji podstatu. Nejde tu o moji postavu, jde o to, že jsem ve svém těle uvězněná. Štve mě, že tolik věcí záleží na jeho schopnostech a že mě podle něj lidi soudí. Je to jen nutná schránka pro existenci vědomí. Nesnáším tu věc, kterou každý den vídám v zrcadle.
Sáhla jsem po žiletce a trestala tu ohavnost. Asi jsem to trochu přehnala, protože krve teklo opravdu hodně.
Necvakly dveře?
V rychlosti jsem na nohu hodila už poměrně nasáklou vrstvu kapesníků a přikryla se peřinou. Do pokoje přišel brácha a mě se povedlo zahrát klasickou ségru, která bráchovi po cestě koupila oblíbené sušenky. Chvíli jsme si povídali o staré tetě a budoucnosti, než konečně vypadl. Krev naštěstí neprosákla, ale po té debatě jsem nemohla jentak přestat. Nešlo to.
Popadla jsem pyžamo, kapesníky a zdrhla do koupelny. Tam za mnou nikdo nikdy nechodí. Tentokrát toho teklo víc a udělala se pode mnou malá tmavá loužička. Pak už jsem byla tak otřesená sama sebou, že jsem se na to vykašlala a normálně se osprchovala. Pozdravila jsem tátu a šla si lehnout.
I když se mi předtím vůbec nechtělo spát, tak teď jsem byla, jako omámená. Hystericky jsem se rozbračela a začala se třást. To trvalo asi hodinu a půl. Třetí kolo byla naštěstí docela slabotina, už jsem na to neměla sílu. Celkově se moje skóre vyhrabalo na 56 ran. Nikdy jsem takového počtu nedosáhla a stydím se za sebe. Taky jsem zklamaná, protože jsem se neudržela a neskončila u dvaceti.
Deprese jak prase.

Přemýšlím, proč se tak uzavírám od okolního světa. Možná je to kvůli tomu, že jsem nikdy nikomu nerozuměla a jediný, koho jsem chápala, tak jsem byla já. Ale teď už nechápu ani sebe a celá moje mysl je v troskách.
Ve čtvrtek jdu ke psychologovi, psychiatra jsme zatím nesehnali.

Pořád v hlavě slyším část refrénu písničky od Stroy:
We have our paper faces,
we have our paper hearts,
we build our paper houses,
we live our paper lives!

Zjizvená

13. ledna 2016 v 16:03 | Strašilka | 
Občas přemýšlým, co vlastně moje chování odstartovalo. Možná to začalo kvůli mému ex, sociálnímu postavení, nebo škole, ale nemohu to říci přesně.
Každopádně to na mně zanechává jizvy. Doslova.
Nejdřív přišel smutek a dojem, že tenhle svět by moji ubohou duši nepostrádal. Tenhle pocit mě doprovází každý den a večery bývají nejhorší. Možná kvůli tomu, že si ve škole nemohu dovolit nějakou slabost. Nestojím o to, aby se někdo z mých spolužáků rýpal v mých problémech. Doma můžu vydechnout a tam se dostávám většinou v šest, nebo sedm hodin.
Se sebepoškozováním jsem začala na začátku loňského prosince. Byla jsem zoufalá, měla plnou hlavu výčitek a potřebovala se uvolnit, tak jsem začala psychickou bolest přebíjet tou fyzickou.
První minuty to bylo jen pár mělkých říznutí, ale jejich počet rychle narůstal a v současné době mám slušně zjizvené pravé stehno. Nikdy jsem nezůstala u jednociferných čísel a od té doby, co to počítám, tak můj trest jednou dosáhl k číslu 35. Snažím se držet horní hranici na dvaceti a dělat prodlevy tak dlouhé, jak jen to jde.
Myslím na to každý den a každý den si říkám: "Sakra, co to blbneš? Musíš toho nechat!" Není snadné jen tak odložit ten zpropadený kousek kovu, protože vím, že to pomáhá. Při každém ublížení si se do těla vyplavují endorfiny a ty zahání to nervové vypětí.
Hodně mě stresují hádky, kterých se neúčastím, nebo spoustu otázek najednou. Hlavně mi taky vadí, že jsem asperger. Kdybych víc rozuměla lidem, bylo by mi líp, bylo by to jednodušší a třeba bych s tímhle šílenstvím ani nezačínala.


Stává se, že lidi říkají:
"Proč se zbytečně trápíš? Jsou lidé, kteří přišli o nohu/ruku/jakoukoliv jinou část těla. To jsou pravé problémy."
Každý je jinak citlivý a různé problémy vnímá různým způsobem. U mě je to tak, že mám spoustu menších problémů a spoustu výčitek.
"Proč si nejdeš zasportovat? Pomáhá to."
Ano, sport pomáhá, ale nemám na něj moc času. Jednou týdně chodím na boj s tyčí, ale nestačí to. Proto hraju na bubny. Můžu si za ně sednout, hrát klidně i čtyři hodiny a mizerná nálada na tu chvíli zmizí. Každopádně nemůžu hrát 24/7.
"Proč to děláš? Ty problémy se tím nevyřeší."
Jasně, že se nevyřeší. Bolest mi pomáhá dostat se z psychicky náročné situace. Ve škole se bodám špendlíkem do ruky před důležitým testem. Bývám tak nervózní, že nejsem chopná pročíst si a soustředit se na látku.

Samozřejmě mezi sebepoškozování nepatří jen řezání. Někteří lidé se pálí cigaretou, vylévají na sebe horký vosk, bodají se, mlátí do stěn a tak dále. Myslím, že bychom mezi to mohli zařadit i pití většího množství alkoholu.

Pokaždé, když se převlékám, tak se musím zahledět na svoje jizvy a pořád dokola si opakovat, jaká jsem zrůda. Už se nikde nebudu moci ukázat v plavkách a hlavně se na mě ti, co mě znají a ví o tom, budou dívat skrz prsty.

PF 2016

1. ledna 2016 v 0:00 | Strašilka |  Informace
Zdravím všechny mé čtenáře :)
Divím se, že to tu ještě někdo čte, ty moje patálie vás nemůžou bavit (díky moc lidi!).
Každopádně si tenhle rok užijte a mějte se moc fajn!