Prosinec 2015

Zeď na pozadí blogu

30. prosince 2015 v 17:29 | Strašilka |  Informace
Ahojte lidi, jak už jsem psala na Facebooku, tak jsem se rozhodla změnit pozadí blogu.
Uznejme, že ty dortíky tam moc nepasují.
Rozhodovala jsem se, co na pozadí dát, aby to nebylo moc přeplácané a napadla mě zeď.
Vybrala jsem tři návrhy, mezi kterými bych se ráda rozhodla. Možná ještě budu zužovat stránku, ale nechci dělat ukvapené závěry takhle předem.
Změna bude nejdříve za týden.

Návrhy:
1

2

3

Pod článkem naleznete anketu, hlasujte v ní prosím.
Díky lidi!

Přemíra sociálního kontaktu

21. prosince 2015 v 22:50 | Strašilka | 
Tahle situace nastává jednou za čas.
Je to moment, kdy bych nejradši utekla od všech lidí a schovala se do klubíčka. Na takovej sociální kontakt nejsem zvyklá.
Dnes jsme měli finále vánočního volejbalového turnaje a třídní vánoční večírek.

Na volejbalovém turnaji jsem si sedla k okraji haly s Terezou Š. a povídali jsme si. S touhle Terkou se normálně nebavím. Vlastně skoro vůbec. Zjistila jsem, že si docela rozumíme.
To ovšem nebylo všechno. Kromě tohoto neobvyklého rozhovoru jsem se bavila s jedním maníkem z 3.B. Poznávání nových lidí není nic pro mě, ale zvládla jsem to.

Na večírku jsem rozdala zbytek dárků a bloudila po třídě. Nebyl tam nikdo, kdo by byl ochotný se se mnou bavit, tak jsem šla na chodbu. Stejně už jsem byla vyčerpaná ze všeho toho hluku. Sedla jsem si na zem do takového rožku u výběžku zdi a zírala do stěny. Bylo to fajn, ale bylo mi trochu smutno. Přece jenom o moji společnost neměl nikdo zájem.
Překvapilo mě, když se Tereza D. a Michal zajímali o to, proč tam s nimi nejsem. Řekla jsem, že na takovéhle oslavy moc nejsem, což je vpodstatě pravda. Potom si tam ke mně přišla sednout Petra. Někdo se o mě zajímá? To jako od kdy? Vždyť jsem tak bezvýznamná, proč bych někoho měla zajímat?
Ptala se, proč tam s nimi nejsem a jestli budu hrát Aktivity. Tak jsme si nějak povídali a naše konverzace skončila v momentě, kdy pár dobrovolníků přineslo objednané pizzy.
Po nějaké době jsem zase vypadla na chodbu. Rozhodla jsem se pro procházku po chodbě a ke konci jsem potkala Patrika. Proč jsem jenom čekala, že se zeptá na něco jiného, než ostatní?
Brzo jsem se odtamtud zdejchla.

Večer jsem ještě šla do vinárny s Naty s nadějí, že se uvolním. Nepovedlo se. Přišla jsem domů a sesypala se.
Klasický záchvat. Sedla jsem si pod stůl, smotala se do klubíčka a rozbrečela se. Tohle na mě bylo moc.

Tenhle článek jsem napsala, protože jsem si potřebovala všechno ujasnit. Díky.

The most AWFUL concert

18. prosince 2015 v 22:46 | Strašilka | 
Hello again!
Od minulého úterý se stalo pár stresujících událostí. Docela se divím, že jsem ještě psychicky zdravá(?).
Minulé úterý jsem klasicky seděla ve třídě a čekala na začátek fyziky. Profesorka nám nečekaně (WITHOUT IRONY) dala důležitý test. To mě tak vystresovalo, že jsem skoro nebyla schopná uvažovat.
Také jsem ten den dělala zkoušky na vyšší technický stupeň. Tam se vyskytly dvě komplikace okolo technik na zkoušky. Petra mě naučila špatné číslo techniky. Ok, to ještě bylo v pohodě. Ale to, že po mě mistr chtěl dvě techniky (naštěstí ne moc těžké), které jsem vůbec neznala, to mě fakt dostalo. Večer jsem přišla domů úplně vyčerpaná a v posteli skoro okamžitě usnula.

Tento týden jsem absolvovala 4 koncerty.
Tři byly moje a na jeden jsem šla do jednoho music klubu.
Začněme tím nejlepším a to koncertem, na který jsem šla.
Stroy zase hráli v Praze. Tuhle kapelu zbožňuju (nejen kvůli Meierovi!). Jsou fakt skvělí a kdykoliv někde (čti "v Praze") hrajou, tak tam musím být. Kamarádka mi to na poslední chvili odřekla, tak jsem se šla bavit sama.
Nehráli jenom Stroy. Před nimi se objevily ještě dvě kapely a to Pearly Seconds a Loco Loco. Pearly Seconds hráli docela dobře, ale ne tak moc, aby se mi chtělo odejít od stolu k pódiu. Loco Loco bylo lepší. Je to taková zvláštní kloubenina rapu a rocku. Měli dobrýho bubeníka s červenými vlasy, za kterým jsem potom i zašla, abych mu řekla, že je fakt dobrej. Taky děsnej blázen.
Stroy hráli až poslední a hrozně jsem se na to těšila. Ale ještě před tím, než začali vůbec hrát, tak jsem si odchytávala jednotlivé členy kapely, aby mi podepsali jejich cédo. Když se mi podepisoval jeden kytarista, kterého jsem na žádném plakátu neviděla, tak se ptal, jestli se může podepsat do výstřihu. No já padla :D
Dostala jsem se do první řady u pódia a brutááááálně si to užila. Tuhle muziku miluju.

Dva koncerty jsem odehrála v úterý a ve středu. Ty nebyly vůbec stresující narozdíl od toho, co jsem hrála dneska.
Dnes jsme hráli velký koncert pro všechny studenty. Pianista, co s námi hrál předešlé dva koncerty, bohužel nemohl a tak to za něj vzala profesorka, která to celé připravovala. Nastoupili jsme si a ozvaly se první tóny klavíru.
Polila mě hrůza, když jsem zjistila, že se to ani trochu nepodobá melodii, kterou jsem měla naposlouchanou od pianisty. Co to sakra mělo znamenat? Hodila mě do vody před celou školou! Jsem docela zmatkař a tak jsem prostě hrála to, co bych hrála obvykle. Absolutně se to k tomu nehodilo.
Mysleli jste si, že to tímhle skončilo? Ani omylem. Nasazovala jiná tempa, než na která jsem byla zvyklá a u písničky Vánoční strom absolutně ignorovala skutečnost, že bubny začínají stejně s klavírem (to jsem jí ještě pro jistotu před začátkem koncertu připomínala). Ani jednou se na mě nepodívala, jestli jsem připravená a můžeme začít hrát.
Ta ženská na to fakt nemá cit.
Hlavně mě naštvalo, že všechna moje i práce sboru byla tímto odporným způsobem hozena do koše. Jestli ji v pondělí uvidím, tak může počítat s tím, že si pro příští spolupráci budeme muset pár věcí upřesnit.
Například zvukové zkoušky.

Depka a první řez

6. prosince 2015 v 16:44 | Strašilka | 
Jak jste mohli vydedukovat z názvu článku a z mého včerejšího příspěvku na Facebooku tak tohle nebude obzvlášť veselý příspěvěk.
S Kubou jsme se rozešli a asi to nemám v hlavě v pořádku.
Ale vezměme to hezky od začátku.

V tom vztahu byla jedna velká zásadní chyba: Než jsme spolu začali chodit, tak jsme se málo znali.
Devět měsíců uteklo a my se rozešli. Poslední měsíc pro mě byl docela depresivní. Naštěstí to skončilo v dobrém. Každý totiž patříme do jiného světa a nejlepší bude, když si půjdeme svou vlastní cestou.

Momentálně mám poměrně velký průser ve škole, ale místo toho, abych se učila, tak píšu tenhle článek.

Moje sebevědomí kleslo k bodu mrazu. Bojím se na cokoliv sáhnout, protože to můžu pokazit.

Neumím řešit problémy dospělým způsobem.

Ani nevím, kdo vlastně jsem. Odbornou diagnostiku nemám.

Všechno tohle v sobě držím už moc douho na to, abych se doma usmívala.

S tímhle vědomím jsem tátovi z dílny vzala několik žiletek a zavřela se do pokoje.
Nejřív jsem se bála. Žiletka, jako taková, mě děsí. Asi třikrát jsem ji zahodila, než jsem se k něčemu odhodlala.
Vybrala jsem si jedno místo vysoko na pravé noze a lehce zatlačila žiletku ke kůži. Jo, bolelo to, ale ne tak moc, abych musela přestat. Nyní mi nohu zdobí jedna malá červená ploška s asi čtyřiceti mělkými řezy.
Proč? Chtěla jsem svou hlavu zaměstnat jinak, než neustálými výčitkami.
Pomohlo to? Ano, ale teď mě trápí, co jsem udělala. Nechci v tom pokračovat, je to šílené!
Musela jsem se z toho vypsat.
Díky za přečtení.