Září 2015

Ask Strašilka 2

30. září 2015 v 19:13 | Strašilka |  Ask Strašilka
Protože minulý Ask Strašilka vyšel před déle, než měsícem, tak jsem si řekla, že budu na konci každého měsíce vydávat další ask, ať je otázek sebemíň. Normálně bych to totiž vůbec nevydávala.
Zdá se ti AS, jako nějaká velká zátěž, nebo prostě spíš něco, co se dá přežít?
Myslím, že by se to nemělo brát, jako zátěž. Je to prostě něco, za co nemůžu, tak se s tím musím buď srovnat, nebo s tím něco dělat. Já s tím rozhodně něco dělám.

Opravdu se tě bojím se zeptat, ale... Na jakém gymnáziu studuješ? (sorry že se na to ptám jestli je to v profilu, nebo ti to nějak vadí...)
Nevadí mi to, nemusíš se bát se mě ptát. Studuji Gymnázium Botičská.

Jestli na mě máte jakoukoliv otázku, tak se mě můžete zeptat tady.

Jsem uzavřená v kukle

27. září 2015 v 23:07 | Strašilka | 
Momentálně se cítím opravdu strašně. Pláču a sotva vidím na monitor.
Tohle možná nebude jeden ze čtivějších článků, ale já to ze sebe prostě musím dostat. Jinak z toho zešílím.
Můj sedmiměsíční vztah se mi drolí pod rukama. Nevím, jestli za to můžu já, nebo Kuba, ale mám dojem, že to tak je. Nezvládám to.

Nedávno se Kuba tak trochu rozkmotřil s párkem jeho kamarádů, se kterými jsem dneska byla na kafi. (byla zavedena neoficiální zkratka Barek)
Co jsem pochopila, tak je to kvůli tomu, že se dlouho neviděli, protože Kuba nemá čas. Ale Barek si myslí, že lže, že čas má a jen ho nechce trávit s nimi.
Proč to tady vůbec zmiňuju?
Protože po mě Kuba chce, abych jim to vysvětlila.
Ale já se bojím, že na to nemám.

Při téhle části konverzace jsem si přišla, jako u výslechu.

A tady už jsem si jenom přála, ať mě nechá na pokoji.
Hrála jsem, že je to v pořádku, ale není. Já to nechci dělat, protože se bojím, že to ještě víc pokazím. Tohle si má vyřešit on sám a ne já.
Když jsme si dopsali, tak jsem se rozbrečela a uzavřela do kukly.
V té teď trávím více času, než dříve. Je to stádium, kdy se rozpláču, smrštím do klubíčka a přikryji si rukama hlavu. Občas se i kývu, abych se uklidnila. Moc to nepomáhá, ale nic jiného dělat nemůžu.

Ale tahle záležitost není jediná, která mě štve a nutí k pláči.
Je to i Kubův postoj k mému aspergeru. Nevěří mi to a to mě ničí.
Když jsem mu to řekla, tak řekl, že má na tyhle věci čuch a uvedl i jeden příklad: "Jednou se jeden můj spolužák choval trochu divně. Potom šel na diagnostiku a "Bum!" autismus."
Buďme upřímní. Co si lidé vybaví, když se řekne autismus? Na mysl jim přijde obraz kluka, který se umí sotva dorozumívat kartičkama.
Ale takoví nejsou všichni a každý je jiný, to vám řekne jakýkoliv autista.
Štve mě, že mi nevěří věc, která je pro mě tak strašně moc důležitá.

Taky mi v hlavě probíhá jaderná válka, když po mě chce něco ve trochu osobnějším smyslu... No, snad víte, co tím myslím.
Mám strach, že něco totálně pokazím. A taky se stydím.
V těhle situacích se občas otočím a vracím se do stádia kukly. Tady ovšem bez pláče. Nechci, aby byl kvůli mě smutný. Chci, aby byl šťastný a jsem pro to ochotná obětovat cokoliv.
Asi jsem šílená.

Jediný, komu jsem se s tím svěřila je můj kamarád Tomáš. Je to super člověk a moc mi pomáhá. Jsem mu za to neskutečně vděčná, protože jinak bych na to celé byla sama a to bych asi nezvládla.

Je to obrovský problém, ale nevím, jak ho vyřešit. Mám takový strach.

Šílenství v mojí hlavě

27. září 2015 v 9:04 | Strašilka | 
Tohle je takové rozšíření článku Paralelní skutečnost. Napadlo mě popsat i to, jaké jsou mé každodenní myšlenkové výplody.
Je to všechno strašně divný a v něčem i docela podobný.
Ve většině případů jde o hudbu, bubeníka Miloše Meiera a mého kluka Kubu v různých variacích, takže tady uvedu jen pár z nich.

Jdu do vinárny za Naty a když vejdu, tak tam sedí Meier a povídá si s Naty. Otočí se na mě a s úsměvem řekne: "Čau."

Hraju v nějakém podniku. Mám zavřené oči, dívají se na mě i kamarádi a když otevřu oči, tleská mi i Meier. Usmívá se na mě a čeká, co budu hrát dál.

Na třídní přehrávce válím. Hraju naprosto skvěle a všem se to líbí.

Hraju místo Meiera na show DRUMMING SYNDROME. Najednou mi upadne palička a nemám žádnou jinou po ruce. Katastrofa.

Na vánočním koncertě dostanu sólo a hraju, jako Meier. Dokonce mám i podobnou soupravu.

Na můj pěvecký koncert přijde Kuba a já mu za to vynadám, protože bych byla jen nervóznější, než jsem byla do teď. Propuká hádka, já jsem naštvaná a cítím se strašně.

Hádám se s Kubou o mém AS a vysvětluju mu důvody mého aspergera. On mi zase říká, že na tyhle věci má čuch a já autismus nemám. Je to tak ponižující.

Kuba a já sedíme na schodech, které vedou do mlhy. Všude je zima, my se jen objímáme a ani jeden z nás nic neříká.

Zlomila jsem si ruku a nemohu hrát na bicí.

Pádem ze schodů si zlomím vaz.

Vybírám si nové bicí a mohu si vybrat, jaké chci ať to stojí, co to stojí. Vybírám si bicí od firmy TAMA, činely od MEINLu a paličky Balbex, nebo SONOR.

Vyhraju v loterii.

Můj blog je úspěšný a mám velkou odezvu od čtenářů.

Vybírám si nábytek do svého nového pokoje, který mám jen sama pro sebe. Je tam dost místa na akustickou soupravu a několik terárek pro moje brouky. Stěny si mohu pomalovat sama, mám na nich nástěnku a moje tři plakáty Miloše Meiera. Knihovna je plná knížek od mých oblíbených autorů.

Jsem úspěšná chovatelka pěti druhů strašilek a pakobylek.

Roste mi doma spoustu růžovitých rostlin a mám tak zajištěnou potravu pro moje brouky na celou zimu.

Je to takový divný pocit popisovat tu všechny tyhle myšlenky.
Co běží v hlavě vám?

Paralelní skutečnost

21. září 2015 v 19:25 | Strašilka | 
Když jsem byla na prvním stupni, tak jsem nepatřila zrovna do žebříčku top 10 nejoblíbenějších spolužáků. Mám dojem, že ani do top 20, nebo top 30. Díky mojí neobratnosti v interakci s vrstevníky jsem se těžce plácala u dna.
A tak se stalo, že jsem si začala vymýšlet své vlastní světy, kde mě měli lidi rádi, nebo naopak neměli a já najednou prorazila na vrchol!
Moje top světy byly tři:
V prvním světě všichni měli křídla a mohli místo chození létat. Byli oblíbení, povídali si s každým a hlavně byli barevní. Já jsem šlapala s takovou tou klasickou prvňáčkovskou školní aktovkou po špinavé ulici, s nikým jsem se nikdy nebavila a byla jsem šedá, nebo černobílá. Jednou ke mě spadl z nebe červený dárek a v něm byla ta nejlepší a nejkrásnější křídla, která nikdo neměl. Cítila jsem se tak výjmečná, když jsem si tohle představovala.
Druhý svět souvisel se superhrdiny. Bylo jich šest pro šest barev: zelená, žlutá, modrá, červená a růžová. Každý uměl něco jiného a moje oblíbenkyně byla superhrdinka v růžové. Měli na sobě kombinézy, létali na takových divných strojích podobných snowboardu a jejich síla byla spojená s okvětními lístky růže. Samozřejmě měli všechno sladěné ve svojí barvě.
Vždycky létali kolem oken v obýváku a já jim dávala ty lístky růží. Jednou mi dali i moji vlastní barvu a byla ze mě hnědá superhrdinka. (V té době jsem hnědou barvu milovala, protože tak byla zbarvená většina koní, které jsem znala, a koně jsem opravdu zbožňovala.)
Na třetí svět si pamatuju nejmíň. Souviselo to s jedním seriálem, co jsem sledovala, jako malá. Byl to svět s kreslenými draky, kteří byli přirazeny k většině států. Já jsem byla světle modrá až stříbrná a špička ocasu mi zářila bílým světlem. Tam si byli všichni draci rovni.

I teď si občas představuju, že jsem někde pryč. Většinou se uzavírám do svojí vlastní mysli, nebo přemýšlím o věcech, které se nemají šanci stát.

Jak to máte vy?

Infikuji další sociální síť

20. září 2015 v 20:42 | Strašilka |  Informace
Moje infikace pokračuje. Rozhodla jsem si založit instagram, kam budu postovat nějaká náhodná fota.
Zároveň jsem si řekla: "Hej, nemůže to bejt tak zlý. Stejně je ta šance, že tě někdo uvidí, mizivá."
Takže se, jak tady, na Facebooku a Instagramu, můžete těšit na fotky, kde mě uvidíte v celé mé kráse.

Byla přidána nová položka v menu:

Anonymní Strašilka

19. září 2015 v 22:20 | Strašilka | 
Jako blogerka s aspergerem je pro mě anonymita docela dobrá vlastnost. Můžu si tu "vylévat srdíčko", svěřovat se a mluvit o dávno zahrabaných záležitostech, které se nikdy neměly stát. A co je na tom to nejlepší?
Nikdo z mých čtenářů neví, kdo jsem. Tedy, až na pár výjimek.
Kdybych tady zveřejnila nějakou svou fotku, tak je možnost, že kdybych se stala nějakou slavnější blogerkou (o čemž tedy dost pochybuji), tak by se mohlo stát, že někoho z mých čtenářů potkám na ulici. A přesně tahle situace mě trochu děsí.
Ale každá mince má dvě strany, takže i anonymita může někoho štvát.
Mě se třeba nelíbí, že nemohu zveřejňovat svoje fotky z některých svých zážitků. Jako příklad mohu uvést třeba Dechové dílny III., nebo Setkání s Milošem Meierem. Mám z těhle zážitků fakt super fotky, ale kvůli mé výše zmíněné obavě je nemohu zveřejnit.
Takže vlastnictví anonymity je tak trochu sporné.

Co si o tom myslíte vy?

Setkání s Milošem Meierem

12. září 2015 v 22:26 | Strašilka | 
Dnes jsem se setkala s jedním z nejlepších bubeníků z České Republiky.
Je to jeden z nejúžasnějších zážitků mého dosavadního života.
Ještě teď se tlemím, jak měsíček na hnoji.
Moje mamka je tubistka a nedávno zkoušela s Danem Landou na velekoncert. A náhodou na ten samý koncert s nimi zkoušel i Miloš Meier.
Mamka mi ho na zkoušce vyfotila:
Když mamka přijela domů, tak říkala, že s Meierem mluvila. Řekla mu, že ho hrozně ctím, jako hudebníka, že mám jeho plakát v pokoji nad postelí a tak dále. A požádala ho, jestli bych se s ním nemohla na příští generálce vyfotit. Souhlasil.
Když jsem tohle doma slyšela, byla jsem štěstím bez sebe.
Já Meiera hrozně obdivuju. Jeho plakát jsem dostala, když jsme se Smilling Drums (v té době soubor šesti bubeníků) vyhráli pražské kolo jedné hudební soutěže. Od té doby ho neustále poslouchám, sleduju jeho aktivitu na YouTube, webu, Facebooku a tak.
Taky mě motivuje k dalšímu cvičení. Když u něj vidím a slyším nějaký pěkný rytmus, tak ho zkouším napodobit na svojí soupravě. A potom tam hledám to, co neumím. Většinou jsou to paradiddle, nebo takové drobné akcenty, aby činel nezněl moc neutrálně. Přesně tohle se teď učím, abych jeho hru mohla alespoň z části napodobit.
A vidět tohohle týpka naživo je pro mě neskutečně úžasná událost. Ani nedovedu vysvětlit, jak moc jsem byla šťastná, když jsem ho viděla hrát.
Ještě před tím, než tam přišel, tak jsem se chtěla vyfotit u jeho bicích. Mámin brácha tam byl taky a řekl mi, ať si za ty jeho bicí sednu. Byla jsem z toho trochu nervózní, protože to přece nebyla moje souprava. Ale mám tam krásnou fotku. Ta soupravička je moc pěkná.
Na konci generálky jsme za ním s mamkou přišli. Proběhlo klasické seznámení, bavili jsme se o tom, kde studoval, zeptal se mě, jestli cvičím (samozřejmě!) a pak jsme se vyfotili. Bohužel jsem ho nestihla poprosit o podpis, nebo paličku, protože mu začínala další zkouška a my jsme taky museli jít.
Je mi trochu líto tý paličky, podpisu, toho, že jsem mu nestihla říct, jak moc velkým vzorem pro mě je a taky toho, že si s ním víc povídala moje mamka, než já. Ale možná jsem jenom sobecká.
Musím říct, že poslouchat ho naživo je pro mě neuvěřitelnej zážitek. Jsem tak šťastná.

Máte taky nějaký svůj vzor?

Nové logo

5. září 2015 v 22:45 | Strašilka
Rozhodla jsem se, že si konečně vytvořit i svoje vlastní logo a přestanu používat logo s poníkem Vytvořila jsem ho v online editoru pixlr.com.
Dělala jsem se s ním něco okolo tří hodin, aby vypadalo přesně tak, jak si představuju.
Možná se časem dostanu i k tomu, že si vytvořím vlastní pozadí, ale nechci nic slibovat.


Povýroční půlvýročí

3. září 2015 v 22:37 | Strašilka | 
Na tomhle blogu spíš vídáte články jiného typu, než je tenhle, ale tentokrát se prostě musím vypsat.
Je mi strašně a já to ze sebe potřebuju ventilovat, jinak se z toho zblázním.
Začátek dneška probíhal vcelku dobře. Po škole jsem šla s kamarádkou ven a potom jsem byla s Kubou. Šli jsme na procházku a potom si zašli na večeři, abychom konečně oslavili naše půlvýročí (16.8).
Zašli jsme na večeři a doprovodil mě domů. Všechno bylo v pohodě do chvíle, než přišel jeden aspík Luky a začal velice nevhodně komentovat fotku z té večeře. Urážel mě a Kubu docela dost nechutným způsobem.
Kuba je nasranej, já pláču, Luky se pokouší omluvit a ještě mi říká, abych aspoň ocenila jeho snahu.
SERU NA NĚJ!
Tohle mu neodpustím. Měla jsem nádhernej den a on ho takhle pokazil.
Tohle jsem nechtěla.
Mám skoro až dojem, že za to můžu já, protože jsem Lukymu dávala šanci, když ho ostatní aspíci zavrhli. Měli pravdu, s Lukym prostě nejde vycházet déle, než měsíc, nebo dva.
Cítím se hrozně a nemůžu se na nic soustředit. Je zvláštní, jak někdo může během dvaceti minut zkazit náladu dvoum zamilovaným lidem v den, kdy spolu byli tak šťastní.

Po tomhle článku se cítím trochu líp. Díky Bohu za blog, kde se můžu se vším svěřit.