Srpen 2015

Sraz ve vinárně

30. srpna 2015 v 23:15 | Strašilka | 
Včera jsem trávila svůj obvyklý den doma a tak jsem si řekla, že bych mohla někam vyrazit. Napsala jsem do jednoho soukromého aspie chatu, jestli by někdo nechtěl jít ven. Jako první se mi ozval jeden klučina Lukáš a pak Naty.
Volba to byla celkem jasná - sraz s Naty a jejíma kamarádama v jedné vinárně v sedm večer. Něco jsem na sebe hodila a vyrazila.
Dorazila jsem tam deset minut napřed a bylo mi blbý jít do vinárny aniž bych věděla, jestli tam Naty bude. Tak jsem si šla sednout na lavičku, odkud jsem vchod do vinárny mohla pozorovat. Dvě minuty před sedmou jsem uviděla Naty. Nikdy předtím jsem se s ní naživo neviděla, ale má velmi výrazné vlasy, tak jsem ji poznala jednoduše. Vlastně jsem to spíš poznala podle jejího účesu, protože se o něm zmínila v tom soukromém aspie chatu. Tak jsem se zvedla a šla do vinárny.
Moje první myšlenka, jen, co jsem uviděla její záda, byla: Doprdele, co když to není ona a já budu vypadat, jako krypl?
Naštěstí to Naty byla. Seděla u stolu kousek ode dveří ještě s nějakým chlápkem. Potřásla jsem si s ní rukou a potom i s tím týpkem - Honzou.
Potom přišel ještě Midgey, Michal a někdo, jehož jméno mi vypadlo.
S Michalem a s tím NaprostoNevímKdoToByl jsem se celou dobu moc nebavila.
Naty mě všem představila a říkala, že se vlastně známe z oboru (blogování) a že jsme obě autistky. Snad všichni mi řekli, že jim někoho připomínám.
Midgey je Natynin kamarád a teď i spolubydlící. Je celkem zábavnej, ale Honza je prostě blázen na druhou - jak jsme ho s Naty označily.
Honza je docela dost střelenej člověk. Hrozně moc přehání mimiku a vypadá to komicky. Taky zná spoustu vtipů, takže vůbec nebyla nuda. Hrála jsem s ním zírací challenge a Naty se nám přitom smála. Já vyhrála, když se Honza zamyslel a uhnul pohledem. Pak jsme si z toho s Naty dělaly prdel a říkali tomu největší autistická soutěž ever.
Často jsme tam všichni umírali smíchy. Já se fakt perfektně bavila.
Asi nejvíc jsem si tam povídala právě s Honzou. Povídat si s někým tak střeleným - taková příležitost se nenaskytně každý den. Taky jsme si z toho dělali legraci, když řekl: Tyvole, ještě tři hodiny a sbalil bych tě.
Já na to, že tam tři hodiny nezůstanu.
*Vendy umírá smíchy*
Nakonec jsem tam zůstala skoro do půl dvanácté. S Naty jsem si potřásla rukou, zbytku mávla a šla zaplatit. Honza mezitím vyšel ven, tak jsme se venku ještě objali na rozloučenou.

Celkové zhodnocení?
Ta jejich partička je přesně tak střelená, jak potřebuju, a byl to jeden z nejvysmátějších večerů, které jsem zažila.
ZNOVA! :D


Můj vnitřní svět

29. srpna 2015 v 17:41 | Strašilka | 
Není to poprvné, co se nad tímto tématem zamýšlím. Společně s jedním kamarádem se o tomhle dost bavíme a překvapuje mě, jak jeho svět vypadá. Ten jeho je prý rozdělen do několika menších říší.
Jeho popis mě přinutil zamyslet se: Jak vlastně vypadá svět uvnitř mojí hlavy?
Došla jsem k závěru, že vůbec není podobný tomu jeho. Dlouho jsem přemýšlela, jak vlastně svoje rozházené prázdno v mé hlavě zformovat a vyšla z toho představa, kterou tu popisuji:

Můj svět je ohraničený papírem A4 na šířku. V pravém horním rohu se nachází velká, žlutá koule pozitivna a v levém dolním rohu zase velká, tmavá koule negativna. Mezi nimi se táhne červená čára a na ní se nachází velká koule mého já. Kolem poletují malé koule se vzpomínkami a podle toho, jak jsou šťastné a jak moc ráda na ně myslím, se pohybují k negativnu, nebo pozitivnu.
Uvnitř mého já se nachází kniha s mými vlastnostmi, adresář se všemi lidmi, které znám, dvě osminové noty s mými (ne)oblíbenými věcmi a činnostmi, malý buben s mými zájmy, učebnice s mými znalostmi, papírová krabice s mými strachy a zapalovač s mými schopnostmi. Všechno tohle je uzavřeno v průhledných koulích, aby se to náhodou nepromíchalo.

Jak vypadá váš vnitřní svět?

Ask Strašilka 1

26. srpna 2015 v 14:01 | Strašilka |  Ask Strašilka
Už se objevilo pár dotazů, tak jsem si řekla, že už by bylo dobré vyplivnout nějaké ty odpovědi. Všechny vaše dotazy směřujte na tento formulář. Také jsem umístila ikonku s otazníkem do menu vedle mého Facebooku, tak se můžete kdykoliv na cokoliv zeptat.
Nemáš s AS problémy ve škole? Myslím jako u spolužáků, nemyslím v učení.
Malinko ano. Dělá mi problém mluvit s jednotlivci, skupiny jsou víc hlučnější, tak se po mě nevyžaduje tolik kontaktu. Jednotlivci vyžadují interakce, které třeba nezvládám.

Co by jsi chtěla dělat za povolání?
Dřív jsem chtěla být veterinářka, ale teď bych chtěla pracovat v nějaké pedagogicko psycholocké poradně.

Jaké máš nejpěknější životní sny?
Chtěla bych mít práci, která mě baví, a milujícího manžela.

Co je vlastně Tvoje úplně největší životní láska - je něco, kolem čeho se točí a pravděpodobně bude točit celý Tvůj život? Nebo myslíš, že se něco teprve najde? A nebo myslíš, že takový nějaký zásadní ústřední bod nebude?
Myslím si, že se to teprve najde, jsem ještě poměrně mladá.


Jak jsi vlastně přišla ke strašilkám?
Jednou jsem si přivezla z Řecka pakobylku a přišla mi v tom teráriu tak trochu osamělá. Tak jsem zašla s kamarádem na burzu a pořídila si strašilky.

Tak to byly všechny otázky, které jsem zatím dostala. Jestli vás cokoliv zajímá, tak se rozhodně nestyďte zeptat Usmívající se

Změna přezdívky a nový styl článků

25. srpna 2015 v 19:37 | Strašilka |  Informace
U mého nedávného příspěvku na Facebooku jsem od vás obdržela velmi pozitivní ohlasy ke změně mé přezdívky.
Takže místo Dee se zde budete setkávat s novou přezdívkou Strašilka.
Kromě této maličkosti ještě budu ke každému článku přidávat malý obrázek s mou profilovou fotkou stylem, který tu je použit.
Dejte mi prosím vědět v komentářích, jestli se vám tenhle styl článků líbí.

Přátelství s aspergerem

25. srpna 2015 v 11:43 | Dee | 
Všeobecně se ví, že lidé s AS mají potíže s mezilidskými vztahy. Mě ani tak nedělá problém navázat přátelství. Mám hlavně potíže udržet kontakt. Nevím, jak se chovat, takže mohou vznikat mýlky, které nejsou zrovna příjemné.
Lépe se mi povídá s klukama, než s holkama. Je to kvůli tomu, že se neorientuju ve všemožných značkách oblečení, řasenek a drbech typu Kdo s kým momentálně chodí. Bojím se, že ke klasické holčičí konverzaci nebudu mít, co říct (a opravdu většinou nemám).
Zato s klukama mi nedělá problém kecat o všemožných kravinách. Líp se mi s nimi povídá, protože žádné z těchto výše zmíněných nebezpečí nehrozí. Ale zase je potíž s tím, když si mě oblíbí až moc. To rozhodně nechci.
Takže s kým si mám povídat, když holkám nerozumím a na kluky evidentně působím tímto nežádaným vlivem?
Proto mám nejraději internetové přátelství. Tam si můžu povídat, s kým chci, a nemusím se cítit blbě.
Můj nejlepší kamarád je kluk, aspík a nikdy jsme se nesetkali osobně, protože bydlí v jiném městě. Ale slíbili jsme si, že se někdy sejdeme a pořádně se pobavíme.
Můj kluk tvrdí, že kamarádi mají být stejného pohlaví.
Co si o tom myslíte vy?

Zeptejte se Strašilky

23. srpna 2015 v 22:52 | Dee | 
Napadlo mě přidat do menu novou ikonu a to Zeptejte se Dee Strašilky.
Jde o to, že jsem se rozhodla vytvořit formulář pro vaše otázky. Je jedno, jestli to bude nějaká blbost, nebo seriózní otázka. Hlavně se nestyďte zeptat. Usmívající se
Na všechny otázky budu odpovídat v článcích, které budu průběžně vydávat.


Proč vlastně bloguju

21. srpna 2015 v 14:05 | Dee | 
V poslední době přemýšlím, proč vlastně bloguju? Proč toho prostě nenechám? Protože blog pro mě má spoustu výhod.

Můžu se vyjádřit k tématu, které mě zajímá.
No jen řekněte, komu by se nelíbilo bez omezení mluvit o tom, co vás baví, štve, nebo zajímá. Zároveň se tak trochu otrkáte a naučíte se vyjadřovat tak, aby vám lidi rozumněli. Mě to dost pomáhá. Můžu říkat, co se mi zachce.

Je to velká kniha vzpomínek.
Já jsem v tomhle blogu nechala už skoro tři roky svého života a mám tu tolik informací, které si ráda připomínám. Hodně ráda vzpomínám a blog je skvělé úložiště.

Terapie.
Můj blog mi hodně pomáhá. Když se potřebuju z něčeho vypovídat, nebo se cítím strašně, tak se svěřím blogu.
Nevím, co bych dělala, kdybych všechen smutek držela v sobě a nikdo to nevěděl. O svých problémech se svěřuju buď tady, nebo jen nejbližším kamarádům. Té ještě bližší vrstvičce lidí nic neříkám, nechci je zatěžovat svými problémy.

Někdy můžu tvrdit, že mi na blogu nezáleží a píšu ho jen kvůli sobě, ale není to pravda. Vážím si každé odezvy a to jak tady na blogu, tak na Facebooku. Píšu taky kvůli svým stálým čtenářům. I když se mi všichni neozývají, tak vím, že tam jsou a potichu mě sledují.

Pár mých oblíbenců

15. srpna 2015 v 13:15 | Dee
V dnešním článku jsem se rozhodla vypsat pár mých oblíbených písniček / her / muzikantů a tak dále.

Moji stálí čtenáři vědí, že poslouchám hlavně rock. Ale dřív jsem dost ujížděla na popině.
V současné době nejvíc poslouchám rockovou skupinu Linkin Park. Zamilovala jsem si hlavně písničku Numb, ke které jsem si dokonce vypsala do not doprovod na bicí. Moc ráda poslouchám jejich písničky a hraju zároveň. Představuju si, že jsem s nima někde v garáži a nacvičujeme.

Moje oblíbená popová zpěvačka se jmenuje Katy Perry. Tu teď moc neposlouchám, ale sem tam si nějakou tu písničku pustím. Nejčastěji si pouštím Hot N Cold, nebo Part Of Me.

Na zklidnění jsem objevila belgicko-australského zpěváka Gotye. Můžu doporučit písničku Dig You Own Hole, nebo Easy Way Out. U Gotyeho mě hlavně zaujal jeho styl a klipy k písničkám, které jsou docela pěkně udělané.

Můj nejoblíbenější bubeník se jmenuje Miloš Meier. Hrozně ujíždím na jeho muzice a pouštím si ji pořád. Je to můj vzor. Mám jeho plakát nad postelí, abych si mohla pořád připomínat, že mám cvičit a zlepšovat se. Jednou bych chtěla jít na jeho koncert.

Můžu taky doporučit blog mého kamaráda Dejva. Tenhle blog pravidelně pročítám a podporuji, protože mě baví číst otevřené názory někoho, koho znám. Je to takové nakouknutí do zákulisí, protože dost pochybuju o tom, že by se mnou chtěl někdo tyhle témata dobrovolně probírat. A někdy se dozvím i něco zajímavého.

Svoje oblíbené hry v mobilu jsem už popisovala v tomto článku, ale tady chci spíš vytipnout nějakou tu hru, co mám na noťasu.
Moje jediná hra, kterou mám momentálně nainstalovanou, je Prison Architect. Jak už napovídá název, tak jde o stavbu věznice. Je to hodně o tom umět si rozvrhnout prostor, protože dokupování dalších pozemků není levná záležitost. Je to fakt skvělá hra a já jí dávám šest z pěti!

Nemůžu počítat s tím, že byste všichni znali seriál Hvězdná brána, takže těm, co ho neznají: Určitě se na to mrkněte.
Díváme se na to spolu s rodinou každý všední den už pár měsíců a ještě to ani jednoho z nás neomrzelo. Podle hlavních hrdinů jsem dokonce pojmenovala čtyři svoje strašilky.

Co co posloucháte / čtete / hrajete / sledujete vy?

Ankh

14. srpna 2015 v 18:24 | Dee
Jestli jsi našel tenhle článek, tak gratuluju. Pravděpodobně jsi se ponořil do archivu blogu. Dej mi vědět, že jsi tohle našel a napiš mi něco do komentářů, děkuji.

Vztek

14. srpna 2015 v 16:23 | Dee | 
Dnes jsem přijela z Řecka. Ti, co mě sledují na Facebooku, tak o tom už dávno ví. Bohužel tam byla tak mizerná Wi-Fi, že jsem ani nepřipojila počítač k Wi-Fi a nemohla tam napsat žádný pořádný článek. Ale nezapomněla jsem na vás, to se nebojte.
Ale teď už ke vzteku.

Většinou bývám naprosto klidná osoba a naposled jsem se naštvala asi před měsícem, ale když mě něco vytočí, tak mám potom celý den špatnou náladu.
Když se naštvu, tak se po prvotní vlnce vzteku přivalí tsunami lítosti. Rozbrečím se, lituju se a jdu si sednout do kouta. Špatná nálada mi vydrží někdy i do druhého dne.
Ale většina věcí mě neštve, jako ostatní lidi. Vždycky si řeknu no a co? a jdu dál. Smířím se s tím a neřeším to.

Jedna z mála věcí, která mě dokáže naštvat, je vyzrazení tajemství. Toho člověka bych nejradši usmažila za živa. Jak mě mohl takhle hnusně zradit? Možná vám budu připadat moc andělsky a nebudete mi to věřit, když řeknu, že jsem nikdy žádné tajemství nevyzradila. Ale nikdy jsem to neudělala. Nechápu, jak to může někdo udělat.

Další věc, kterou nemůžu vystát, je posměch. Nikdo by se neměl nikomu smát za to, jaký je. Mě se smáli za to, že jsem měla nadváhu. Proboha, to je pár kil navíc takovej problém? Moje AS mi v tom taky moc nepomáhalo.

Nejvíc mě vždycky naštve můj vlastní neúspěch. Jak můžu být tak neschopná? Vždycky po návalu vzteku buď propadám chvilkové panice, nebo se utápím v sebelítosti. Pokaždý se rozbrečím. Ale už se mi to daří zvládat, takže pak nemám moc červené oči, jako kdybych je otevřela v moři.

Co naštve vás?