Červenec 2015

První lucidní snění

31. července 2015 v 13:13 | Dee |  Moje sny
Tohle je moje první lucidní snění, ale bohužel se vyskytuje až ke konci snu. Už jsem ho psala na Facebook, ale nedávný email mě přiměl k tomu ho hodit i sem.
Tento sen se mi zdál 6.6

Šli jsme (brácha, nevlastní máma, nevlastní brácha, táta a já) po nějaké akci do restaurace, kam "chodíme pokaždé". Bylo tam spousta jídla a mimo jiné i trpasličí Mexičan a malý černoušek. Byla tam také taková malá místnost za bílým závěsem s velkou horou polštářů a jídlem. Byla jsem za tím závěsem, zamávala černouškovi a ten odběhl. Najednou si všichni museli vzít takové provazy s něčím, jako defibrilátor, na obou koncích. Vyšli jsme ven k takové plošině a nataženému provazu. Probíhala evakuace. To zařízení se zapnulo a zaháklo za natažený provaz. Tím, jak se to zařízení zapnulo, tak se vytvořil elektrický náboj. Stačilo si jen konce přiložit k ramenům a drželo to. Mě to zařízení nefungovalo. Musela jsem se obou konců chytit, abych mohla jet. Jízda byla celkem lehká a nenáročná. Dojela jsem do takového lesa. Les byl temný a suchý.
Někdo se podíval do díry u kořene stromu. Uvnitř byly takové pařáty, nebo spíš kostnaté prsty. Ten "Někdo" na to sáhl. Zmizelo to a pár vteřin na to ho to popadlo a zmizelo, i s ním, mezi stromy.
Natažený provaz vedl nad rovinkou dál, ale byl takový kostrbatý, jako pilka. Kdybych po něm jela, tak by se mi provaz určitě přeřízl. Zařízení najednou zmizelo a já se rozeběhla podél provazu. Najednou jsem doběhla k tunelu a věděla jsem, že musím běžet pořád rovně a neodbočovat. Běžela jsem dál a najednou byly vlevo schody nahoru a tam sluneční záře. Nějaký chlap v turistickém oblečení tam stál a říkal, ať jdu nahoru, že našel východ. Zaváhala jsem a nevěděla, jestli to náhodou není léčka. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu dál.
Najednou jsem se ocitla v nákupním centru s mou nejlepší kamarádkou (nepamatuji si, kdo to byl, jen ten vztah "nejlepší kamarádky"). A vtom jsem si to uvědomila: "Vždyť tohle je sen. Já mám lucidní snění!" Celá rozradostněná jsem běhala po obchoďáku. Našla jsem si obchod s oblečením a vybrala si tam jedny moc pěkný šaty. Část, která byla pod pasem, byla bílá a vršek byl pokrytý bílými růžemi s červenými okraji. Oblékla jsem si je a najednou byly jiné. Uvědomila jsem si to a změnila je na ty původní. V tu chvíli dorazili ostatní z restaurace a ten Mexičan mě hledal. Snažila jsem se před ním schovat za stojanem na oblečení. Potom dorazil i můj přítel Kuba a hledal mě taky. V momentě, kdy jsme se s Kubou uviděli a usmáli se na sebe, tak jsem se probudila do jiného snu a poté do reality.

Z historie blogu

30. července 2015 v 11:25 | Dee | 
Vítám vás u exkluzivního článku, kde se prohrabu dlouhou historií aspergerky.

Tenhle blog už mám poměrně dlouho a to konkrétně od 16. října roku 2013.
Původně jsem blog zakládala kvůli tomu, že moje čtrnáctileté nevědělo, jak se chovat ve společnosti.
Takže jsem zveřejňovala různé dotazy pod přezdívkou VendyLove. Tyto dotazy můžete najít v rubrice Otázky ode mě pro vás, kterou nejspíš jinak, než v archivu, nebo prostřednictvím tohoto článku, nenajdete.
Tenkrát mi hodně odpovídala blogerka Deppipka, která už bohužel v současné době nebloguje.
Blogovala jsem 4 měsíce a poté jsem si dala dlooouhou pauzu na 8 měsíců až do 10. října 2014.
Ke znovuzrození blogerky mě popostrčil komentář od Iny. Znovu jsem začala blogovat, změnila design z růžovo-fialové na červeno-černou a 3. listopadu 2014 se proměnila v Dee.
V prosinci 2014 došlo k výměně tmavého designu za fialovo-bílý.
Od ledna 2015 mi spoustu článků komentovala blogerka Gil, která stále bloguje a vlastní rozsáhlý blog o duchovnu. Proklik na její blog ZDE.
10. ledna 2015 jsem vložila logo s poníkem. Tohle logo mi udělala blogerka Annie, která už nebloguje.
Od 29. ledna 2015 spolupracuji s webem asperger.cz. Ten den mě kontaktoval třináctiletý Martin a nabídl mi, že by se celý můj blog mohl přesunout na adresu aspergerka-bloguje.aspie.cz. Já jsem odmítla, protože mám službu blog.cz ráda a taky proto, že tu mám tolik vzpomínek, že ho nechci přesouvat. Potom jsme se domluvili na spolupráci a děláme si navzájem reklamu.
6. března 2015 jsem infikovala sociální síť známou, jako Facebook. Tam jsem aktivní, oznamuju nové články a sem tam přidám něco z malinko jiného soudku. Stránka zde.
Nový design se dostavil dne 25. března 2015. To je můj současný design.
K dalšímu pozastavení blogování došlo v dubnu 2015 a trvalo až do 17. června 2015. Stopla jsem svou aktivitu na blogu kvůli tom, že jsem neměla čas.
Jediné, co se od té doby ve vzhledu stránky změnilo, tak je má profilová fotka, kterou jsem si nakreslila v průběhu Svéjá. Moje oči na vás z menu zírají od 12. července 2015.
Už dlouhou dobu na mě dohlíží blogerka Anior, která mě podporuje a vlastní tento blog.

Páni, když to tak po sobě čtu, tak je to jedna velká změť různých dat.

Ale aby tento článek nebyl nudný, tak jsem pro vás našla pár zajímavostí o blogu:
První článek na tomto blogu byl smazán, patřil do rubriky Otázky ode mě pro vás a jmenoval se Úmrtí.
Byla jsem aktivnější v lednu 2015, než za celou moji aktivitu v roce 2013.
Nejokomentovanější článek je Sčítání lidu.
Název Pocity a trable holky s AS se nikdy nezměnil.
Toto je můj 157. příspěvek na blog.
Anketa Máš taky Aspergerův syndrom? je v menu od založení blogu a dosud jsem na ni dostala 106 odpovědí. (Ano - 59, Ne - 47)
Původně se tu nacházelo i motto a to: Naděje, jen to mě drží nad vodou.
Na mém blogu je celkem 64 neokomentovaných článků. Většinou jsou to informační články, nebo články s hudbou.
V menu se nachází sloupeček s průměrnou návštěvností od prosince 2014.
Profilová fotka byla vytvořena v programu Malování.
Momentálně se zde nachází 222 komentářů.
Nejvyšší návštěvnost můj blog zaznamenal 29. ledna 2015. V ten den jsem začala spolupracovat s webem asperger.cz.
Nejvyšší návštěvnost jsem měla 29. března 2016. Na blog mi přišlo 329 lidí.


Psaní tohoto článku mě hrozně bavilo. Bylo zajímavé ponořit se do dlouhé historie blogu a vyhledávat různé milníky, nebo zajímavosti.
Ráda vzpomínám. Někdy bych nejraději napsala všechny svoje vzpomínky do velké tlusté knížky a četla v ní každý den. Blog taky z části píšu kvůli těm vzpomínkám. Abych si jednou mohla sednout a pročíst si to, co jsem kdysi napsala. Ale to je můj osobní důvod.
Momentálním cílem tohoto blogu je vám nějak přiblížit pohled na svět očima osoby s aspergerem.

Díky za přečtení článku, dala jsem si na něm opravdu hodně práce.

Appky, které mám fakt ráda

29. července 2015 v 10:40 | Dee | 
Projížděla jsem mobil a došlo mi, kolik super aplikací vlastně používám.
Ve většině případů se jedná o logické hry, ale mám tu i jiné vychytávky.
Moje oblíbené logické hry mívají většinou jednoduchá pravidla, tak se nemusíte bát nějakých šíleností.

Mezi moje nejoblíbenější aplikace patři Ingress.
V čem je tahle hra zvláštní?
Je to hra, která vás donutí zvednout svůj zadek a jít ven.
Jde tu o jakýsi souboj mezi dvěma týmy, kteří se takřka doslova tahají o portály. Tyto portály vytváří hráči na různých místech a další hráči je vylepšují, ničí, nebo propojují s ostatními portály.
K této hře jsou ovšem potřeba mobilní data, protože funguje přes internet.


Jedna z mých tří oblíbených logických her se jmenuje ∞ Loop.
Jde tu o to všechno pospojovat dohromady tak, aby nikde nebyly volné konce.


Jako další hru bych ráda zmínila Flow Free.
Zase jde o spojování, ale tentokrát ve trochu jiném duchu. Cílem hry je pospojovat všechny stejně barevné body tak, aby nikde nezbylo volné místo.
Rozhodně se nebojte, že byste se nudili. Hra totiž obsahuje hned několik balíčků o různé obtížnosti.


Taky nesmím zapomenout na Tangramy.
Principem hry je prostě poskládat trojúhelníčky, čtverce a jiné patvary do nějakého předem určeného tvaru.
Já tuhle hru dohrála asi před rokem, ale vždycky si ráda vylepším čas.


A samozřejmě byste měli vědět o Spendee.
Tahle super věcička slouží k zapisování finančních příjmů a výdajů.
Hledala jsem takovouhle appku fakt dlouho a můžu jen doporučit.


Jaké aplikace, nebo hry používáte vy? Rozhodně mi dejte vědět v komentářích

Upřímnost a já

28. července 2015 v 23:33 | Dee | 
Právě jsem přemýšlela nad tím, co bych řekla, kdyby mě někdo požádal o můj názor.
Moje přirozenost by mi velila upřímně vychrlit všechny chyby a nedbat na výraz druhé osoby.
Jenže tím, že bych to té osobě řekla, tak bych nejspíš ztratila nějaké to kladné hodnocení. Nikdo přece nechce slyšet upřímný názor. Přiznejme si to: jsme radši, když nám lidi mažou med kolem pusy.
I já jsem taková. Jsem ráda, když mi někdo lže jen, abych se necítila vážně strašně. Já to dělám taky. Nebo se alespoň snažím.
Někdy mi trochu ujede jazyk a ze mě vypadne věta, která není zrovna dvakrát přívětivá.

Ale když jde o něco vážně důležitého, tak jsem naprosto upřímná. Nezapírám. Nelžu.
Myslím si, že právě v těchto situacích si to upřímnost přímo vyžaduje.
Nemám ráda řešení důležitých věcí, ale mám ráda upřímnost. Trochu paradox.

Já jsem ráda upřímná, cítím se potom líp. Ale spousta lidí nerada slyší upřímný názor.
Proto se občas zašiju do nějakého pytle samoty a upřímně vyjadřuju svoje myšlenky nahlas. Ve většině případů se od nadávek dostanu k pláči, ale to bývá zaviněno tím, že se cítím nepochopená. Je lepší to ze sebe dostat hned.

Vážím si lidí, kteří jsou ke mně upřímní. Nevadí mi, že to zrovna není nějaká lichotka. Aspoň se z toho můžu poučit a změnit to.
Lichotky se mi dost špatně přijímají, protože sama moc dobře vím, že to jsou nadsazené věty. Nikdo přece není nejlepší, krásný, nebo dokonce chytrý.
Nejlepší není nikdo, to prostě nejde. Vždycky tu bude někdo lepší.
Všichni jsou svým způsobem nějak oškliví, a proto nikdy nemůžou být krásní.
Když někdo o někom řekne, že je chytrý, tak je to ve většině případech jen proto, že se mu zdá chytřejší, než pár lidí z jeho okolí.
Taky mě lichocení uvádí do rozpaků. Nevím, jak mám odpovídat.
S uznáním problém nemám, jsem za něj ráda. Ale lichotkám moc nevěřím a nerada je přijímám.

A co váš názor na upřímnost?

Studená sprcha???

27. července 2015 v 21:24 | Dee | 
Nedávno vyšel nový článek na stránkách nejakejdejv.cz a to Studená sprcha ulehčí život.
Promiňte, že znovu odkazuji na Dejvův blog, ale jeho články jsou opravdu kvalitní, tak mu chci trochu pomoci s návštěvností i když má pravděpodobně víc čtenářů, než já.

Řekla jsem si, že bych se do tohohle challenge mohla taky zapojit.

Musím se přiznat, že se mi do toho brutálně nechce.
Sprchovat se každý den studenou vodou? I po tréninku? Po namáhavém dni se přinutit k tomu zůstat ve studené vodě?
Brrr!
Ale otestovala jsem to a není to tak strašné. Po tom, co jsem vylezla ze sprchy, jsem se cítila celkem dobře.
Je super vědět, že se dokážu k něčemu takovému přinutit. Mám ze sebe dobrý pocit.
A dost se mi zamlouvá představa, že budu méňe nemocná. Nesnáším nemoce.

Pojďte do toho taky!

Aspie komunity

23. července 2015 v 16:49 | Dee | 
Existuje spoustu aspie komunit. Na Facebooku, nebo různě po stránkách.
Já jsem členkou hned několika takových komunit a to:
Aspíci sa nudia - FB skupina se skoro dvěmi stovkami členů.
Aspergerův syndrom - Další skupina na FB s více, než 1300 členy. Mám dojem, že sem hlavně míří maminky dětí s AS. V téhle skupině je X příspěvků, kde si neustále někdo stěžuje.
Aspie srazy - jak skupiny napovídá, tak se jedná o prostor, kde se domlouvají aspie srazy. Zase se jedná o FB skupinu se skoro 80-ti členy.
Aspergerův Syndrom (15 - 25 let) - FB skupina, u které aktivita zamrzla na bodě mrazu. Má 57 členů a pochybuju, že se to číslo bude zvyšovat
Aspie Asylum - Skupina na FB, která ovšem není česká. Oslavila číslo 90 členů.
Asperger.cz - S tímto webem spolupracuji už pár měsíců. Já dělám reklamu jim a oni zase mě. Každý tam může napsat článek a pak už jen čekat na zveřejnění

Těch komunit je určitě víc, ale tohle jsou ty, ve kterých jsem členem.
Já v těchto komunitách moc aktivní nejsem, ale když mi někdo napíše, tak s mojí odpovědí může počítat.
Kdyby jste o nějaké další komunitě věděli, tak mi určtě dejte vědět.

Je dost vtipné, jak se takovéhle komunity množí. Spousta aspergerů se snaží být výjmeční a tak se zakládají nové komunity, o kterých si jejich majitelé myslí, že budou lepší, než ostatní.
Takže je z toho pak jeden velký aspergerovský guláš.
Ale s tím se nedá nic moc dělat.

Taky je občas trochu problém s NTčkama, neboli neurotypiky. Jednou za čas se stane, že se nějaký ten nezvaný host přifaří do jedné z čistě AS skupin.

Zde se můžete prokliknout na takový menší aspie rozcestník.

Adios!

O strachu

23. července 2015 v 10:56 | Dee | 
K napsání tohoto článku mě inspiroval článek ze stránky nejakejdejv.cz a to konkrétně článek Jak překonat strach.
Nějakýho Dejva píše můj kamarád ze Svéjá.
Myslím, že spolu s návštěvností se mu zobrazují i stránky, odkud lidé chodí, takže pravděpodobně tenhle blog navštíví. Ale co na tom sejde, vídám ho jednou, nebo dvakrát do roka.

Ale už bych měla začít mluvit o tématu tohoto článku a tím je strach.
Neznám nikoho, kdo by se ničeho nebál. Dejv nemá rád hmyzáky, malá sestřenice se bojí tmy, můj kluk má hrůzu z topení se.
Já osobně se třeba bojím vlaků. Ne, že bych umírala z pohledu na vlak, ale nemám ráda cestování vlakem. Štítím se toho a nesnáším to.
Ale chtěla bych svůj strach a nechuť překonat. Proto jsem se rozhodla, že někdy pojedu na nějaký aspie sraz do jiného města. Nevím, kdy se k tomu odhodlám, ale chtěla bych co nejdřív.
Chci si dokázat, že nejsem zbabělá nicka.

A čeho se bojíte vy?

(Omlouvám se za velmi krátký článek, měla jsem potřebu se krátce vyjádřit. Kvůli tomu dnes vyjde ještě jeden článek!)

Diagnostika: ano či ne?

22. července 2015 v 9:46 | Dee
Přemýšlela jsem nad tím, jestli bych si měla nechat udělat diagnostiku.
Ale než to začnu více rozebírat, tak bych měla říct, proč je pro mě diagnostika Aspergerova syndromu důležitá.
+ Když jsem to řekla svému klukovi, tak mi to nevěřil a já byla za idiota, kterej si to prý nějak vsugeroval.
+ Zjištění, jestli jsem žila ve vlastní lži, nebo měla celou dobu pravdu.
+ Pocit soudržnosti s diagnostikovanými aspergery, nebo s normálními lidmi.

Já oficiální papír nemám. Nevím, proč. Všechno na mě dokonale sedí. Mám pár zájmů, o kterých vím spoustu věcí, které lidé kolem mě vůbec netuší. Mám nadprůměrné IQ. Dělá mi potíže číst mezi řádky. A tak dále. Sedí na to i dětství. Možná to nemám kvůli tomu, že se snažím vystupovat co nejlépe a konečně mi to i začíná jít, nebo kvůli tomu, že jsem ukecaná a nedělá mi problém mluvit s cizími lidmi.

No, dejme tomu, že bych na tu diagnostiku šla. Jak bych se cítila, kdyby mi to (ne)potvrdili?
Kdyby se to potvrdilo, tak bych asi cítila velkou úlevu. Konečně bych věděla, že jsem měla pravdu a nejsem idiot. Ale jak by se cítil Kuba? Měl by postiženou holku.
A co kdyby se to nepotvrdilo? Asi bych se zhroutila. Část mého života, která je pro mě podstatná, by byla založena na lži. Spoustu přátelství by bylo navázáno kvůli lži. Celý tento blog by byl zbytečný. A Kuba? Věčně by si ze mě utahoval.

DILEMA!

Asi bych se na tu diagnostiku měla vykašlat. Nebo ne? Nevím.
Nechci riskovat, že budu normální. Nechci být normální. Chci se nějak lišit.
Možná se Aspergerova syndromu chytám proto, že se mi v té době, kdy jsem to zjistila, všichni posmívali kvůli váze a já hledala východisko. Ale to bych se toho nechytala i po třech letech. Nebo snad ano?
Ne, myslím, že ne.
Hloupý AS!
Proč se vůbec takhle trápím?
Možná bych tu diagnostiku vůbec neměla řešit, jsou z toho jen potíže.
Nejspíš počkám, jestli mi to mamka sama navrhne a pak se uvidí. Jo, to by šlo.

Čtvrtý až sedmý den na Svéjá

18. července 2015 v 17:29 | Dee | 
Omlouvám se, že jsou tyto dny spojené a že jsem se neozvala dřív. Bylo tu tolik různých impulsů a já skoro neměla na blogování čas.
Ale teď už jsem tu se vším důležitým, co se během posledních dnů událo.

Čtvrtý den byl významný snad jenom bowlingem.
Kousek odsud je jeden podnik, kde se nachází dvě bowlingové dráhy, tak jsme tam zašli. Když jsem tam přišla, tak jsem byla celkem překvapená, jelikož ty bowlingové dráhy byly celkem amatérské. Žádné bowlingové boty, koberec po stranách dráhy a lehké kuželky na provázcích. Ale i když to vypadalo takto, tak jsme si skvěle zahráli. Dokonce mi ta dráha přišla jaksi roztomilá kvůli tomu, jak byla jednoduchá.
Pak jsem si ještě zahrála kulečník a fotbálek.

Pátý den jsme šli na takové velké tříkolky, co jsou tu blízko. Byly u toho taky takové kruhy, mokrá cesta z kopce dolů a lidi to sjížděli. Kruhy byly podle mě lepší, než káry.
Večer ještě byla taková velká představovací diskuze. Jasně, zní to blbě, když je to pátý den na Svéjá, ale při našem počtu jsme se prostě ještě všichni neznali. Po ukočení této diskuze se rozjela dskuze nová. Ta mě už nebavila, tak jsem odešla.
Vzala jsem si z pokoje mikinu, ponožky a kuličky obalené v jogurtu a šla si sednout dostatečně daleko od ostatích lidí na kopec na golfovém hřišti. Seděla jsem tam, všude byla tma a na obloze se honily mraky. Jeden jsem si vybrala a začala k němu mluvit. Stěžovala jsem si na všechno možné, vyprávěla mu o svém životě. Párkrát jsem se rozbrečela.
Než jsem šla spát, tak mě ještě lidi vyhecovali k tomu, abych zkoukla film Whiplash. Mám ho dokoukaný do půlky, takže až to bude celé, tak o tom napíšu na Facebook. Myslím, že to na článek nebude dost dlouhé.

Šestý den jsem navštívila korálkárnu s tradiční výrobou skleněných korálků. Koupila jsem si korálkového pavouka na korálkové pavučině. Vypadá moc hezky.
Po obědě jsem pouštěla rockovou hudbu bráchovi, Davidovi a pár dalším lidem. Daidovi se rock moc nelíbí, poslouchá jazz.

Sedmý den jsme se fotili.
Kromě focení jsme ještě byli v lanovém centru. Zasekla jsem se šestkrát. Dvakrát jsem spadla a zvedla se sama, jednou mě musel zvedat nějaký cizinec. Ještě jsem se třikrát zasekla na "lanovce" jednou jsem se chytla jenom nohama a pomohl mi brácha, jednou jsem musela ručkovat a jednou do mě strkali koštětem. Byla to děsná sranda. Ještě teď mám červený prsty od lana. Některý překážky jsou docela hardcore.
Večer se pořádal táboráček. Já jsem se tam moc nezdržovala, chovala jsem se tam dost introvertně. Nevím, proč. Prostě jsem se ten večer držela dál od ostatních. Zašla jsem na kopec na golfové hřiště, kde na mě nebylo moc vidět, a začala mluvit sama se sebou. Uteklo mi pár slz a pak jsem se vrátila k ostatním. Zpívaly se nějaké písničky, tak jsem se přidala.

Osmý den se snad ani nedá počítat, protože se jen loučilo a odjíždělo. Spoustu lidí se objímalo. Mně to sice malinko vadilo, ale co se dá dělat.

Třetí den na Svéjá

13. července 2015 v 22:33 | Dee | 
Pamatujete si, jak jsem říkala, že se už asi večer nic nestane? Yup, spletla jsem se.
Včera večer jsem seděla s počítačem na lavici a přišel ke mě jeden chlápek, co tu obsluhuje, a kecal s mojí mamkou. A hend, jak mě uviděl, tak říkal, že mě nechce dnes vidět s počítačem, že on je zítra doma a že hezky pošlapeme na Žalý.
Rly?
Vážně mi tenhle vlezlej týpek říká, co mám dělat? Ať si trhne nohou!

Později jsme ještě jamovali a zvýšil se nám počet nástrojů. Teď tu máme dvě trumpety, dvě flétny, jedny klávesy, kytaru, housle, basu, tubu, trombon a djembe.
Začíná to být vtipné, když tu jsme všichni.

A teď k dnešku!
Ukázala jsem Davidovi strašilku a ten okamžitě utekl asi dva metry od mojí ruky. Bál se a přišlo mu to hnusný. Potom mi došlo, že ho ta velká samička musí děsit o dost víc, než malej sameček. Takže jsem si vzala samečka a to už se přiblížil na dosah ruky. Hecli jsme ho a asi po deseti minutách jeho ustavičného koukání na lezoucí strašilku a mém uklidňování, že to opravdu jenom leze, se odhodlal a strašilku si nechal nalézt na ruku. Ale hned po mě chtěl, abych si ji vzala zpátky. Byla to děsná sranda. Pak se ještě hecoval s Hynkem stylem:
David --> sameček na ruce
Hynek --> samička na ruce
David --> sameček i samička na obou rukou
David --> sameček na čele (s ním se jenom předváděl, vydržel to asi tři vteřiny)
Líp jsem se za poslední měsíc nezasmála.

Taky jsme byli v aquaparku. Tak přechlórovanou vodu jsem ještě nezažila. Pálily mě oči a potom i kůže. Oči jsem si vymývala asi dvakrát, nebo třiktrát. Příšerný

Před asi půl hodinkou jsme dojamovali. Byla tu kytara, dvě trumpety, klávesy a djembe. Nejdřív se zdejchly trumpety a pak i kytara.
Takže jsem tam zůstala jenom já a David. Hráli jsme různý písničky a pak kecali o nástrojích. Já mu říkala, jak strašně mi bicí nejdou na to, že hraju šest let. Podle něho prý hraju dobře. David zase říkal, že hodně chybuje a za každou chybu se omlouval.
Přišlo mi to vtipný, protože já vždcky beru ostatní tak, že jsou dokonalí a najednou se mi někdo omlouvá za chybu. Možná to zní divně, když to tak říkám, ale já vždycky první hledám svoje chyby.
Asi půjdu spát, jsem unavená.

Dobrou noc lidi a zítra se uvidíme u dalšího článku! :)