Březen 2015

Sebevražda? Jen pokud máš dobrý důvod

29. března 2015 v 12:32 | Dee | 
Řekla jsem si, že bych měla sepsat můj názor na sebevraždy, tohle téma je totiž docela ošemetné.
Předem chci upozornit, že tohle je čistě můj názor a nechci ho nikomu vnucovat.

Nedávno se o tomhle vedla diskuze na jednom aspie chatu, kde se řešila jedna holka s AS, která stále mluvila negativním způsobem. A nachomýtlo se tam téma sebevražda.
Okamžitě se rozjela velká diskuze.

Nový design? Ano, už zase

25. března 2015 v 20:39 | Dee |  Informace
Jak už jste mohli vidět na Facebooku, tak jsem se rozhodla pro změnu designu.
Ano, zase měním design, to je ta Dee ale hrozná, co?
Ale to je jedno.

Změnit design jsem se rozhodla, protože mě napadlo, že ten můj starý byl jaksi přeplácaný. V menu bylo spoustu zbytečností a pozadí taky nic moc.
Takže jsem proházela pořadí v menu, něco promazala a úplně změnila celý vzhled stránky až na logo, za které vděčím Annie.
Dejte vědět, jestli se vám nový design líbí.
No a jestli ne, tak máte holt smůlu Smějící se


Havířovský pohár

23. března 2015 v 20:36 | Dee | 
Zúčastnila jsem se Havířovského poháru.
Odjížděli jsme asi v 5:15 z Prahy a dorazili tam v 9:30. Mistr tam ještě nebyl, zpozdil se.
Převlékla jsem se do doboku a šla si prohlédnout pořadí. Byla jsem až nějak ke konci, takže spousta času na cvičení.
K tomuhle nemám moc to říct, dvakrát záživné to nebylo.

Co mě překvapilo bylo to, že když mistr odjížděl ještě před tím, než jsem šla soutěžit, tak se mi omluvil. Já se s ním chtěla normálně rozloučit úklonou, ale on ke mě přišel a řekl "promiň". Já se jen zasmála a řekla "To nevadí".
Mě se někdo omluvil?!
Cítila jsem se vážně divně. Já že stojím někomu za omluvu?

A skončila jsem poslední. Zase! Jo, nějaká slza mi ukápla, ale už to celkem snáším. Za to se můžu pochválit.
Ale přítel mě podržel, řekl: "První! Od konce :D" a to mě vážně rozesmálo.

Slovensko a Havířovský pohár

19. března 2015 v 20:51 | Dee | 
Tak jsem se dozvěděla, že se cesta na Slovensko ruší, yay!
Stresování kvůli mém hraní na bicí je pryč a já si můžu oddechnout. Žádné další sezení v busu, což určitě po dlouhé cestě z Řecka uvítám.

A nyní k té nové záležitosti a to k Havířovskému poháru.
Koná se tuto sobotu jak jinak, než v Havířově, což je kousek od Ostravy. Z Prahy je to docela štreka.
Odjíždíme už v 5:15.
Tybláho, to bude záhul.
Budou to moje čtvrté závody, nějaká ta medaile by už přišla vhod. Tentokrát by tam nemělo být tolik závodníků -právě proto, že je to tak daleko- a tím pádem se zvyšuje moje šance na výhru.
Těším se a zároveň jsem nervózní. Za dopravu vysolím 600 a za startovný 200, takže bych se měla vážně, vážně snažit.
No, přejte mi štěstí, já ho budu potřebovat :D

Because I'm happy

16. března 2015 v 21:08 | Dee | 
Clap along if you feel like a room without a roof...
Tuhle písničku jsem si v poslední době dost oblíbila, musím si ji zpívat pořád dokola. Ale když se nad tím tak zamyslím tak to celkem vystihuje můj emoční stav.
Jsem stále pozitivní, optimistická a neuvěřitelně vysmátá. Ale netuším proč.
Ne, že bych si nějak stěžovala, je to fajn.
Jenže tenhle stav už přetrvává nějaký ten cca třetí-čtvrtý měsíc. S mojí vysmátostí zároveň připadá do pole i dětinskost a nedostatek vážnosti. Což není zrovna vyhovující vůči organizaci času.
Usmívám se a zpívám si i na ulici, v tramvaji, metru... prostě všude a je mi jedno, co si ostatní lidé myslí. Jo, není to vůči ostatním zrovna ideální. Snažím se to omezovat, ale nemám pro tyto věci dostatečný cit, takže mi chvíli trvá, než si to uvědomím.
Všechno myslím ve vtipu a jen pár věcí říkám s naprosto vážnou tváří.
A jak s oblibou říkám: Jsem neskutečný retard Úžasný

Korfu a Slovensko

12. března 2015 v 22:17 | Dee | 
12.4 večer odjíždím na přírodovědnou exkurzi na ostrov Korfu do Řecka a vracím se až 22.4. No a den na to odjíždím se Smilling Drums na dva dny na Slovensko.
Jsem vyděšená.

Korfu
Jedu tam sice dobrovolně, ale stejně se hrozně bojím ostatních studentů, co s námi pojedou. Pojedeme společně s jiným gymnáziem a nevím, jak to bude probíhat.
Zapadnu do společnosti?
Co když ne?
Bude ze mě výletní outsider?
Možná to vidím moc černě, měla bych se uklidnit. Bavím se se spolužáky, tak se budu bavit i s nimi. Nějak to přežiju.

Slovensko
Jedu já a dalších pět bubeníků ze Smilling drums + ještě jeden soubor a naše učitelka.
Bože, to bude tak trapné! Tam jako přijedeme a budeme hrát znělky z pohádek, které máme i na soutěž?
A co já?
Hraju na bicí šestým rokem a co se mého výkonu týče... strašné!
Vůbec neumím pracovat s high-hatou a nejsem moc kreativní. Co když po mě budou chtít, abych něco zahrála? To bude výzva.
A proto jsem se rozhodla, že se naučím písničku No More Sorrow. Zní to fakt luxusně a základní rytmus už celkem zvládám, jenom musím vychytat části s tomy a bude to skvělý.
Asi...

Ale dokud tam nebudu, tak bych se neměla stresovat. Nádech-výdech, jedu až za měsíc a to je spousta času.

Aspergerka na Facebooku!

6. března 2015 v 22:22 | Dee |  Informace
Ahoj,
řekla jsem si, že bych třeba taky mohla zpřístupnit adresu tohoto blogu na Facebooku, aby jste měli další možost, jak mě kontaktovat. Samozřejmě stále vystupuji pouze v anonymitě a žádné odhalení se konat nebude.
Ale přijde mi, že na Facebooku s Vámi větší "kontakt", protože na blog se snažím přidávat trochu kvalitnější a hlavně delší články, ale na Facebook se mohu vyjadřovat úletově. Napsat prostě jakoukoliv blbost, která mě napadne, nebo se mi stala.

Každopádně tady je odkaz, který umístím i do menu:

Sen o létání

5. března 2015 v 14:45 | Dee |  Moje sny
Omlouvám se, že u tohoto snu není zaznamenané datum, ale už ho nosím v hlavě asi měsíc.

Byla jsem na pobřeží, které bylo poseto malými oblázky. A byla jsem měsíc. Ano, prostě klasický měsíc z oblohy. Zajímavé bylo, že vedle mě byl další měsíc, ale tentokrát narůžovělý. Byla to moje přítelkyně, já byla kluk.
Musela jsem odejít svítit na druhý konec moře. Rozloučila jsem se, vyskočila jsem a letěla nad hladinou. Už jsem nebyla měsíc, byla jsem nějaký chlap. Neletěla jsem plynule, ale trhaně... trochu, jako chobotnice, když se "odráží od vody". Nevím, jak to přesně popsat.
Narazila jsem na takový ostrůvek. Byl na něm nějaký postarší muž a mladá žena.
"Není trochu těžké letět proti severáku? Zkus letět na jih."
Letěla jsem na sever proti severnímu větru a když jsem to otočila, vážně to bylo lehčí.
Potom jsem letěla na východ/západ a dorazila k tunelu. Proletěla jsem jím a přede mnou byla vážně vysoká stěna z kamene s malou bránou. Začalo pršet.
Vyletěla jsem úplně nahoru a zahlédla štít Capitana Ameriky. Byli tam ještě nějací dva postarší páni. Asi váleční vůdci.
Přeletěla jsem zeď s letěla k domu za ní.
Vapadal, jako klasická chalupa, nic zvláštího.
Najednou jsem musela utíkat! Běžela jsem dovnitř toho domu a razila si to po schodech nahoru. Všude jsem cítila nebezpečí.
Když jsem vbíhala do domu poprvé, tak ze mě všechna únava spadla, ale když jsem z něj vyběhla, tak jsem byla zase unavená, takže jsem se tam vrátila. A koho nepotkám?
Tu mladou ženu s tím postarším pánem, které jsem potkala na začátku snu. Ten postarší pán mi nabídl, abych tam zůstala.
Tak jsem dostala vlastní pokoj. Byla tam postel, stolek se zrcadlem a dřevěné tyče se špičatým koncem. Tak jsem si řekla, že když dělám boj s tyčí, že bych si mohla zacvičit. No a přesně v ten moment vtrhla do pokoje ta mladá paní a chtěla mě ulomeným koncem jedné z tyčí zabít.
Tak jsem si vzala vlastní tyč a bojovala s ní.
Dobojovaly jsme až na střechu a tam z nějakého důvodu uzavřel příměří.
Potom můj sen skončil.

Sen o válečné zóně

3. března 2015 v 14:40 | Dee |  Moje sny
Tento sen se mi zdál dnes, čili 3.3

Byla jsem v takové malé místnosti ještě s pár lidma.
Byl tam se mnou ještě někdo zlý. Vyběhla jsem za ním z místnosti a ocitnula se na válečné frontě. Najednou jsem toho zlého člověka nehonila, ale zachraňovala svého otce.
Všude okolo létaly střely, ale mě to nevadilo. Některé mě i zasáhly. Celkem deset a zaryly se mi pod kůži. Žádná krev, jako kdyby tam byly odjakživa.
Doběhla jsem na molo a tak celá moje rodina sledovala nějaký dokumentární film o žralocích. Šla jsem za doktorkou, aby mi vyndala ty střely z těla. Dvě z těch deseti byly velké, jako puky a byly pod kůží na rukou.
Těch zbylých osm šlo vyndat ven hladce. I když jsem celý sen necítila žádnou bolest, tak jsem se hrozně bála. Ty velké dvě střely šly vyndt trochu hůř. Musela jsem na nich napnout kůži, ta se potom rozřízla a střela vyklouzla ven. Tímto způsobem jsem vyndala jen jednu střelu.
Potom jsem šla za svou rodinou sledovat dokument o žralocích. Usnula jsem při tom na zemi a zdálo se mi o tom, že jsem ve vodě pod molem a žralok mě kousl do ruky. Ne do ruky, jako třeba do předloktí, nebo tak něco, ale do ruky, jako do dlaně za prsty. Ze spaní jsem ječela "Kouše mě! Kouše mě!". Zatímco jsem ve snu klesala ke dnu, tak jsem si všimla, jak druhá pukovitá střela sama vyklouzla z mé ruky a plave ke hladině.
Potom jsem se probudila.