Únor 2015

Vzpomínky na ozdravný pobyt

28. února 2015 v 12:42 | Dee | 
Tímto tématem otevírám starou ránu.
Jela jsem na měsíc do lázní na ozdravný pobyt kvůli obezitě. Bylo mi asi 12, nebo 13.
Ze začátku to vypadalo fajn, v pokoji se mnou byly další tři holky (Petra, Kačka a Tereza), nějak se nic nedělo a po dvou dnech i zavolal brácha. Normálně jsme se bavili a on podotkl, že tam musím být ze všech nejtlustší. Bylo to myšleno ve vtipu, tak jsem se zasmála a řekla, že jsou tu i horší případy. Nemyslela jsem tím nikoho konkrétního.
Po ukončení hovoru vstala Petra z postele s prohlásila "Držte mě". Měla ruce zaťaté v pěst a rozhodně nepřátelský postoj.
Absolutně jsem nechápala, o co jde. Vždyť jsem nic špatného neřekla. Petra si to prostě jen špatně vyložila.
Pak mě začali šikanovat. Smáli se mi kvůli krátkým vlasům, kvůli tomu, že vypadám, jako kluk a tak dále... Začala jsem se bát chodit do pokoje a kolem nich.
Byla jsem vážně na dně, stranila se ostatních a občas mrkla na nějaký ten seríál.

V té době začínal seriál Gympl a objevila se v něm postava Nicol s AS. Okamžitě mě to upoutalo a našla jsem si o AS snad všechno. Takže takhe jsem se dostala k AS.
Ale to je jen malá odbočka.

Ostatní na pobytu si ze mě dokonce udělali legraci. Bylo to od nich vážně hnusné. Seděla jsem venku na lavičce a přišla za mnou starší holka s tím, že je lesba a že se jí líbím. Prý, že jestli nebude se mnou, tak si poškrábe ruku a ublíží si. No a já jim na to samozřejmě skočila.
Po tom, co mi to došlo, jsem se schovala za křesla a odmítala vylézt. Nakonec mě našla sestra, která tam pracovala, a dala mi něco na uklidnění. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem zbytek dne nic nejedla.

A pak jsem si našla kamarádku Anetu, která mi hrozně moc pomohla. Přestěhovala jsem se k ní do pokoje a zůstala tam, než odjela. Potom jsem tam byla pár dní sama (což mi vyhovovalo) a nakonec mě strčili k takové malé holce Elišce.

Byla jsem ráda, že jsem mohla odjet pryč. Ano, zhubnula jsem a pomohlo mi to, ale vážně bych se tam nevrátila.
Podle mamky jsem potom byla více sdílnější. Možná to přece jen za něco stálo.

Dá se AS vyléčit?

23. února 2015 v 19:10 | Dee | 
Narazila jsem na stránky Vyléčený autista a šokovalo mě, že někdo může tvrdit, že se vyléčil.
Protože AS je přece doživotní postih, kterého se nemůžu zbavit. To prostě nejde!
Ale dobrá, kdyby to přece jenom pravda byla, tak by to vyžadovalo dlouhou terapii, nebo něco v tom smyslu. Prostě trénovat sociální dovednosti ve všech oblastech.
Ale teoreticky to je možné.
A co prakticky?
Nejspíš ano. Musíme si ovšem uvědomit, že AS nikdy nezmizí, dá se pouze potlačit naučeným chováním.
Mysím, že se částečně "léčím", ale neuvědomuji si to. Protože co se mé komunikace s prostředím týče, tak se lepší. Nebo aspoň mám dojem, že mi komunikace dělá méně problémů, než před pár lety.
Jsem otevřenější, mám větší sebevědomí a dokonce jsem si našla přítele.

Jak se mi to povedlo?
Kašlu na to, že mám AS, a snažím se mluvit s lidmi. Snažím se vetřít do společnosti a zařídit, aby mě lidi okolo brali.
Když se budu pořád podceňovat, nebo litovat, tak se nikam nedostanu.

Ještě pořád se mám, co učit, ale aspoň už neplavu u dna.
Takže chci všem aspíkům, kteří zavítali na můj blog vzkázat, že je to možné. Nemyslete na diagnózu, je to zbytečné, a prostě na chvíli zakomunikujte s ostatními. Vážně to pomáhá.

Ono to vážně vyšlo!

16. února 2015 v 22:35 | Dee | 
Ještě teď tomu nemůžu uvěřit.
Normálně jsme skypovali a on mi řekl, že kašle na sbor a jede za mnou. Vážně přijel!
Měla jsem hrozný strach, když jsem pro něj šla k tramvaji.

Co mám dělat, až se uvidíme?
Mám mít ruce v kapsách?
Usmivej se a nebuď nervózní.
Proboha! Jenom zahnout za roh a už tam bude!

Došli jsme k sobě a obejmuli se, to prostě nešlo vydržet.
Říkal, že k první puse jsem cukla já. Já už ani nevím, nejspíš ano. Prostě jsem to chtěla rozseknout, jinak bychom tam stáli snad do nekonečna.
Šli jsme na Fidlovačku, potom na Vyšehrad a nakonec mě doprovodil domů.
Nemohli jsme se rozloučit a stáli tam ještě dalších deset minut.
Je vážně romantickej a hrozně ho miluju. Je zajímavý, že se to seběhlo zrovna ve chvíli, když už jsem ničemu nedávala moc šancí.
Ale jsem za to hrozně ráda, je to pro mě úplně novej pocit.

On mě balí?

15. února 2015 v 17:44 | Dee | 
Včera jsem si skypovala se sboristou Jakubem, se kterým si začínám celkem rozumět.
Je s ním legrace a mám dojem, že se mu líbím. Nevím, jestli se toho mám děsit, nebo ne. Je to takový divný pocit. Byla jsem až malinko nervózní.

Kecali jsme o všem možném od mojí soutěže až po jeho výjezd do Olomouce. A pak mi navrh Brain storming.
Brain storming spočívá v tom, že tomu druhému pokládáte otázky typu "Plyšák, nebo bonboniéra?" a on na ně musí pravdivě odpovídat.
Takže jsem souhlasila, vypadalo to zajímavě. Ptal se na spoustu věcí.
Kečup, nebo hořčice?
Cola, nebo Sprite?
Blonďák, nebo tmavovlasý?
Máma, nebo táta?
Léto, nebo zima?
Hokej, nebo fotbal?
Romantická večeře, nebo procházka?
Úlet, nebo vztah?
Autobus, nebo letadlo?

A tak dále.
Proč by se ptal na takové osobní otázky? Nebo si to jen špatně vykládám? Vážně nevím.
Potom jsem se ptala já.

Světlé, nebo tmavé oči?
Kolečkové, nebo lední brusle?
Plavání, nebo běh?
Kaktus, nebo řezané květiny?
Ovoce, nebo zelenina?
Sladké, nebo slané?
Cigrety, nebo alkohol?
Wii, nebo X-Box?
Ovladač, nebo kinekt?

Vymyslel toho víc, než já.
Mluvili jsme tři a půl hodiny, než jsme skončili (nemyslím jenom brain storming, ale celkový rozhovor).
Nakonec jsme si popřáli dobrou noc a šli oba spát.

Soustředění se sborem

9. února 2015 v 21:12 | Dee | 
O víkendu jsem byla na soustředění se školním sborem. Zprvu jsem nechtěla jít, ale nebylo na vybranou.
V pátek nám odpadly poslední dvě hodiny a tím se všechno mnohem zjednodušilo. Došla jsem si na oběd, domů pro věci a šla zase zpátky do školy na soustředění.
Během soustředění jsme přestavili jednu třídu a rozložili si karimatky. Já jsem vychytala takové místo naproti oknu stranou od ostatních. Proč stranou od ostatních? Prostě tam už nebylo místo a taky jsem se nechtěla tlačit na ostatní. Vypadalo by to blbě.

Jeden sborista Marek přitáhl na soustředko kytaru, ale já měla jenom pat a paličky. Tak jsem si řekla, že bych mohla vzít djembe, až bude dvouhodinová pauza na oběd.

S Filipem (sborista, který bydlí u nás v ulici a hraje na violu) jsme si moc nepokecali. Nevím, jestli to byla moje chyba, ale nějak jsme se neměli do řeči. Přišlo mi to, jako škoda. A konečně jsem se naučila točit paličkou lépe, než on. Takže nevím, jestli budu ještě točit, protože nějak nemám motivaci. Ale mohla bych se s ním hecnout na levou ruku.

A dozvěděla jsem se, že sborista Martin hraje sedmým rokem na bicí. To mě překvapilo, protože bych to do něj neřekla. Ale zase mám motivaci pro další cvičení, abych nebyla za pako. A má smysl pro humor, což rozhodně není na škodu. Při zpívání na sebe děláme obličeje. Jasně, že ne pořád, to by bylo až moc divný. Je to zábava.

A pak je tam další sborista Oskar. Na oko je to hezkej kluk, ale vůbec ho neznám. Při zpívání na mě často koukal. Ale možná to bylo proto, že jsem kontrolovala, jestli se na mě nedívá a tím pádem se na něj koukala já. Haha, takový začarovaný kruh!

Se sboristou Jakubem byla legrace až ke konci soustředění. Půjčila jsem mu djembe, aby mohl hrát doprovod k africké písničce. Proč jsem ho nehrála já? Slyšela jsem ji poprvé a neznala jsem melodii, natož rytmus.
Ale zpět k tomu, proč s ním byla sranda. Chtěla jsem si sednout na lavičku k topení, přotože mi byla kosa, tak jsem řekla "kuš" a mávala rukama, aby uhnul. On se uculil a naznačil, abych si mu sedla na koleno. Jenom jsem se zasmála a on hnul. Tak jsem tam tak seděla, ale topení netopilo. Přišlo mi blbý vtávat, tak jsem se zaposlouchala do toho, co si povídal s nějakým sboristou, co seděl vedle něj. Řekl mi jednu vtipnou situaci, když mu nějaký vážně tlustý kluk řekl, že je tlustej. Takže výtlem. Půjčila jsem si jeho brýle (půjčuju si brýle všech, nevím, proč) a v přesně ten moment nám profesor oznámil, že musíme jít na zkoušku. Tak jsem vstala a šla do učebny. A najednou mě polechtal na žebrech. Hrozně jsem se lekla, ale pak jsem se začala smát. Vrátila jsem mu brýle a šla zpívat.

Sboristka Lucka ke mě byla velmi vstřícná. Ukázala mi kde jsou ve škole sprchy. Když jsme spolu mluvili, tak jsem zjistila, že chodí s klukem od začátku roku. Přesněji od 12. září a předtím se neznali. Hrozně mě to udivilo. Znát kluka jen 12 dní a chodit s ním? Ale je to fajn holka.

Tak, teď jsem popisovala můj vztah k pár sboristům sboristům, kteří mi utkvěli v paměti, a teď bych chtěla popsat, co se tam vlastně dělo zajímavého.
Kromě toho, že jsem se první noc klepala zimou, protože jsem si nevzala tepláky, tak jsme druhou noc hráli hry.
Přišel k nám sbormistr, když jsme se dívali na film, a řekl: "Hele, už jste hráli zvířátka?" Já jsem samozřejmě řekla, že ne a tak jsem šla s ním. Šli ještě další čtyři sboristé. Sboristr nám vysvětlil, že máme počkat venku a my tam budeme jeden po druhém chodit a patomimou předvádět zvíře, které jsme si vybrali. Byla jsem hrozně nervózní.
A pak jsem přišla na řadu. Na uklidnění jsem si řekla, že to bude jenom sranda a o tu přece jde. Vybrala jsem si chameleona.
Plazila jsem se tam po čtyřech stejným váhavým způsobem, šilhala jedním okem (aspoň myslím :D), vyplazovala jazyk. Všichni se jenom smáli a hádali naprosto vadný zvířata. A když to konečně uhádli, tak mi jeden sborista řekl, že oni to vlastně věděli. Sbormistr jim prý vždycky řekne, co se předvádí za zvíře a oni to nesmí uhádnout. Docela sviňárná, ale příště se zase budu bavit já!

A pak jsme hráli sardinky. V celé škole se zhasnulo, jeden se schoval a ten zbytek ho hledal. Při prvním kole jsem "sardinku" ani nenašla a tak jsem byla vybraná, abych se schovala. Letěla jsem o patro výš a pak mi došlo, že tam půjde prostě každý. Takže jsem běžela dolů do sklepa, kde máme studovnu, kulečník, bufet, posilovnu, keramickou dílnu a automaty. Schovala jsem se do studovny částečně pod lavici naproti učitelskému stolu. Původně jsem chtěla jít pod něj, ale to by bylo moc lehký. Tak jsem tam tak čekala a říkala si, že tohle bude možná až moc dobrá schovka. Taky že byla. Automaty svítily a oslnili každého, kdo šel do studovny. Oči si přivykly na světlo a ve tmě ve studovně nic neviděly. A pak tam přišli úplně všichni, kdo hledali, a snažili se mě najít. Našel mě jenom sbormistr. Odešel se skupinkou a po chvíli se vrátil. Nakonec mě postupně našli všichni.
Šli jsme spát asi ve čtvrt na čtyři. Ráno sem byla dost ospalá, ale bylo to fajn.

Pokud jste dočetli až sem, tak jste mě překvapili. Někdo se může tak dlouhého článku leknout :D

Maturitní ples a after party

4. února 2015 v 17:01 | Dee | 
Jak už jsem psala v tomto článku, tak jsem včera byla na maturitním plese našeho gymnázia.

Vzala jsem si zelené šaty nad kolena s ramínky a květinou (samozřejmě zelenou :D) na levém ramínku.
Na účes jsem se trochu vykašlala. Jenom jsem si umyla hlavu a vyfénovala to. Je zajímavý, že jsem potom měla o dost rovnější vlasy, než mám normálně.
Namalovala jsem se (což teda normálně nedělám) a chtěla jít do Lucerny. A najednou jsem začala hrozně zmatkovat, protože jsem nemohla naajít lístek. Nakonec jsem ho našla a letěla na tramvaj. Skoro mi to ujelo.

Museli jsme být v Lucerně v půl šesté, aby se všechno ještě stihlo nacvičit. V šatně jsem si vzala černé boty na podpatku s páskem přes nárt.
No a když jsem šla ze schodů do sálu, tak jsem sebou samozřejmě sekla :D
Odřela jsem si nohu, trochu natrhla silonky a jak je na botách taková ta přezka na upínání pásku, tak tam mě to bolelo, protože jsem si to tam narazila o tu přezku. Ale nic, co by bylo závažnější.
Nácvik nástupu proběhl celkem dobře, ale byla jsem ve dvojci s klukem, kterýho zrovna dvakrát nemusím. Ale co se dalo dělat. Když jsme to šli na ostro, tak už mě hrozně bolely špičky, protože jsem v těch šílených botách byla už hodinu a půl.
Nakonec jsem si boty přezula a vzala si bílé lodičky, které byli volnější a na nižším podpatku. O dost lepší!

Přišel tam i Filip, což mě teda docela udivilo.
Kdo je FIlip? Chodí do školního sboru i když na naši školu nechodí. Nejspíš k nám chodil předtím a pak přestoupil. Je s ním hrozná sranda. Dokonce bydlí u nás v ulici a zná se s mojí dlouholetou kamarádkou, protože spolu chodí do orchestru.
Když jsme se uviděli, tak taková ahóóój a obejmuli jsme se. Teď už mi to nevadí, takže je to v pohodě.

Tancovala jsem jenom s tátou a ani mi to tak nevadí. Zkoušela jsem ukecat Filipa, nebo ještě jednoho sboristu, ale Filip neumí tancovat a ten druhej se řízl do ruky.
Filip mě ukecal, abych šla na after party. Já jsem vůbec netušila, kde to je, nebo co se vůbec bude dít, ale řekla jsem si, že by to třeba mohla bejt sranda.
Ukecala jsem mamku a tátu, ale pod podmínkou, že mě Filip doprovodí domů, aby o mě neměli starost.

Takže jsem šla na after party. Absolutně jsem nečekala, že půjdeme do klubu.
Před vchodem ve mě úplně hrklo. Co když mě tam nepustí? Není to od osmnácti?
Ukázalo se, že mě tam pustí i když mi je 15. Dostala jsem pásek s označením -18 a mohla jít dovnitř.
Když jsem čekala, až se dostanu na řadu u šatny, tak se mě spolužačka žeptala, jestli jdu poprvý pařit, tak jsem samozřejmě řekla, že jo. Ona řekla "To bude sranda. Ožer se!"
Jasně, že jsem se nechtěla ožrat, tak jsem to nechala bez odpovědi.
Hrála tam hodně hlasitá hudba, všude blikala barevná světla a lidi buď něco popíjeli, nebo kouřili a nebo tancovali.
Byla jsem tam v plesovkách, protože jsem s tím nepočítala. Vypadalo to malinko divně, ale to už je jedno.
Ze začátku jsem se tam nudila a myslela si, že jsem možná udělala chybu, že jsem tam šla.
Ale pak jsem si řekla, že na to kašlu a šla za lidma z prváku. Tanec mi asi nejde, ale začlo mě to bavit. Takže jsem tam s nima dělala hovadiny asi hodinu.
Pak už mě tak strašně bolely nohy, že jsem si šla sednout.
Po celý tyhle dvě akce jsem pila jenom vodu, lok Sex on the beach co mi nabídla spolužačka (bylo to hrozně dobrý. Kdyby to nebylo drahý, tak si to koupím taky) a Colu.
Filip mi taky nabízel. Pivo a něco průhlednýho s ledem v malý sklenici. Ale odmítla jsem, nechci chlastat.
Asi v půl třetí jsme s Filipem vypadli. Řekli jsme si, že stačí, když mě doprovodí na tramvaj, kde už jsem to znala. Rozloučili jsme se obejmutím a každej šel po svých. Myslím, že on se tam ještě vrátil.
Nakonec jsem domů dorazila ve čtyři ráno.

Jdu na maturiťák

1. února 2015 v 19:10 | Dee | 
Za účelem imatrikulace. Jsem z toho trochu nervózní, je to přeci jenom ples, na který jde celá škola a budu si ho připomínat celé ty čtyři roky.

Řeknu vám teda, že vážně nesnáším taneční boty na podpatku.
Kdo se má vtěsnat do tý úzký špičky? Naštěstí jsme kupovali boty z kůže a tak se dají roztáhnout. Samozřejmě tím, že v nich budu chodit.
Takže jsem s tím včera chodila po bytě a měla hrozně otlačený prsty.

Potom šaty.
Mám ve skříni troje, které by se daly použít. Jenže ty, které se líbí mě, tak se nelíbí mamce a zase naopak.

A je tu samozřejmě i můj úsměv.
Jak už jsem psala v tomto článku, tak mi padá pravý koutek pusy. Je to celkem škoda, že se nemohupořádně usmát. A každý bude mít určitě najednou starost.
"Vendy, co to máš s tváří?"
A já se úplně vidím, jak na tuhle stupidní otázku budu muset xkrát odpovídat. No a to mi samozřejmě na náladě moc nepřidá.

Navíc jsem do nástupu jsem do dvojice schytala zrovna toho spolužáka, kterýho vážně nemusím.
No hrůza. Mamka si mě samozřejmě bude fotit a bude mi říkat, jak nám to spolu sluší.
Bohové Olympu!

Tanec?
Neumím tančit, ale s někým bych to chtěla zkusit.
Ovšem za podmínky, že on tančit umí.

Co když mě někdo vyzve k tanci?
Tak tohohle se bojím asi nejvíc. Vzhled je mi malinko ukradený (až na ten úsměv) a proto je tohle má hlavní starost.
Nevím, jak bych měla odmítnout tak, abych tomu dotyčnému nepokazila zážitek z plesu. Asi se budu hodně stydět někoho vyzvat sama, protože jsem prostě srabácká povaha.

Jaký byl váš první ples?