Leden 2015

Já a konverzace

31. ledna 2015 v 20:16 | Dee | 
Jak už říká název článku, tak bych chtěla mluvit o konverzaci.

Já preferuju internetový chat před klasickou konverzací. Proč? Hlavně proto, že si můžu nejdřív rozmyslet, co napíšu. Navíc nemusím používat gesta a mimiku zastávají emotikony. Ty používám dost často.
Kdežto v normálním povídání hrají roli gesta, mimika a nemohu si pořádně promyslet, co chci říct. Jakmile se na chvíli zamyslím, tak to vypadá divně.
Ale když už se k nějaký konverzaci dostanu, tak jsem ukecaná, skáču od tématu k tématu a jsem trochu dětinská.
Aktivně si chatuju vždycky tak s maximálně třemi osobami. S ostatními se nebavím.
A v "reálu"? Vždycky si vyberu maximálne čtyři osoby se kterými občas prohodím pár slov.
Oblíbila jsem si hlášky jako "Šlápni na lego", "Kopni do rohu", "musíš umět", nebo "Se zlomyslností nejdál dojdeš" a ty opakuju pořád dokola.
Trochu divný?
Yup.

Každopádně se zásadně nevtírám do partiček mluících lidí.
Jasně, pak si za svou osamocenost můžu sama. Ale ani mi to nevadí. Strčím do uší sluchátka a poslouchám Linkin Park. Stejně by se se mnou dobrovolně nebavili, tak co?

Numb

31. ledna 2015 v 18:00 | Dee |  Bicí - 爵士鼓 陳曼青




Stará nemoc se vrací?

29. ledna 2015 v 18:25 | Dee | 
Už je to trochu delší doba, co jsem si toho všimla.
Začala jsem se usmívat více na jednu stranu obličeje.
Abych přesněji vysvětlila, o co v tomhle článku jde, tak tahle nemoc se jmenuje obrna lícního nervu. Jde o to, že vám ochrne půlka tváře. Prostě přestává fungovat.
Dá se to chytit, když si nedáváte pozor a ofoukne vás vítr. Nebo prý i virově, ale už si to přesně nepamatuju.
Já to měla už dvakrát a je to hrozně dlouho.

Poprvé se mi to stalo, když jsem byla tak v čtvrté/páté třídě.
Jeli jsme do nemocnice a nechali si mě tam asi na týden. Brali mi krev a mozkomíšní mok. Ten mok pro mě byl nejvíce zdrcující, protože to odebírali z páteře. Museli mě uspat a potom jsem se nesměla asi polovinu dne zvednout.
Nuda jak něco, ale bylo to z bezpečnostních důvodů.
A pak přišly dopisy. Posílali mi je všichni spolužáci ve stylu
"Doufám, že se tam nenudíš :)"
"Brzy se uzdrav"
"Bez tebe to tu není to pravé ořechové"
"Promiň, že jsem na tebe byla zlá"
To si ze mě dělali prdel? Jasně, že jsem jim odpustila, ale najednou jsem v nemocnici a oni se mi hned omlouvají?
Smáli se mi, protože jsem byla tlustší, než ostatní, a najednou takový zájem?
Podstoupila jsem rehabilitaci a poté už to bylo v pořádku.

Podruhé to bylo o dva roky později.
To jsem na to přišla hned ráno, vzbudila mamku a jelo se do nemocnice.
Ani tady jsem se nevyhnula odebrání mozkomíšního moku.
A co by se dalo očekávat? Zase hromada dopisů. To už jsem ale byla v lepším sociáním stavu a nesmáli se mi... aspoň ne tolik a tak často.
Tohle byly vesměs normální dopisy bez omluv.
Znovu jsem podstoupila rehabilitaci, ale neyla úplně dokonalá. Pravá strana se mi od té doby usmívá o malinko méně.

A teď?
V zrcadle vidím, že se usmívám trochu méně na pravou stranu. Zrovna před maturitním plesem, kde se budou stužkovat prváci -tedy i já.
Vůbec nevím, co mám dělat. Nechci zameškat školu, ale zase nechci skončit tak, že se nebudu moci napít ani z brčka. (Ne, opravdu nepřeháním)
Mám z toho strach.



Koncert v ZUŠ

28. ledna 2015 v 18:13 | Dee | 
Nedávno jsme měli přehrávku.
Každý si měl připravit vlastní skladbu na bicí. Jakmile jsem na to jen pomyslela, vybavily se mi předchozí roky mých trapných skladeb.
Takže jsem si řekla "Hele Vendy, letos už nebudeš mít jednu z těch podřadnějších skladeb. Opovaž se to zkazit!"
Záleželo mi na tom, protože mě už štvalo to, že jsem nehrála tak dobře, jako ostatní. Moje skladby prostě postrádaly nějaký dobrý rytmus.
Letos se mi to ale vážně povedlo. Musím se pochválit. Ale ne moc, protože se sebou nejsem úplně spokojená. Budu spokojená, až se naučím to pořádně rozjet.
Po jednotlivých sólech jsem nastoupila se školním souborem bicích Smilling Drums. Nejprve jsme hráli znělky písniček pro děti. Hráli jsme Boba a Bobka, Macha a Šebestovou, Pata a Mata a Maxipsa Fíka.
Bylo to trochu divné, protože jsme tam seriózně nastoupili a začali hrát zrovna tohle.
A jako poslední jsme hráli Kuku, což je rytmus z Afriky, který se hrál, když se muži vraceli z rybolovu.
To je naše závěrečná pecka. Mám tu skladbu fakt ráda. V kapele je nás šest, takže tři hrají na djembe a tři na kotel. Já hraji velmi důležitou roli, protožepodle mě všichni počítají. Mám čtyřtaktovou frázi, ve ketré hraji každý třetí takt tři rány navíc. A nesmím se splést.
Jo, je to těžké, ale mě to vážně baví.

Kdyby měl někdo zájem o nahrávku z počítače, tak mi napiště do políčka "zpráva autorovi".
Nezapoměňte uvést svůj email a důvod, proč píšete. Nejsem věštec :D

Blues

28. ledna 2015 v 18:00 | Dee |  Bicí - 爵士鼓 陳曼青