Prosinec 2014

Sen o magii

31. prosince 2014 v 17:56 | Dee |  Moje sny
Tento sen se mi zdál 31.12
Byl trošku divný, ale tohle je výsledek. Poslední dobou je to samá magie :D

Utíkala jsem ještě s nějakými lidmi z arény kanibalů.
Běželi jsme dlouho a nakonec se zastavili v údolí u moře. Jedna holka, která ovládala magii země, převzala vedení.
Každá magie určovala povahu člověka. Voda byla vyloženě mírumilovná. Země se o všechno starala a tvořila. Oheň vše ničil. Vítr tam nikdo neměl.
Já jsem ovládala magii ohně. Jenže jsem ji ještě neuměla používat.
Čím víc jsem trénovala, tím větší kola vířícího ohně jsem dělala. V zemi jsem dělala spálená kola a vodu odpařovala. Prolém by, že jakmile jsem ji jednou povolala, musela jsem ji použít.
Oni si mysleli, že by mě mohli využívat. Idioti.
Jednou tam řišla jiná holka. Mladší, než já a rovněž ovládala magii ohně.
Chtěla jsem ji to naučit, ale ona utekla.
Rozhlížela jsem se a spatřila ji na střeše odjíždějícího vlaku.
Musela jsem za ní!
Běžela jsem, co mi síly stačily, chytla se za madlo a vyhoupla se na malou plošinku na "zádi" vlaku.
Vůbec jsem nevěěla, jak nahoru, ale vlak to vyřešil za mně. Najednou prudce klesl a mě to vyhodilo na střechu.
V ten moment se vlak rozjel hrozně rychle. Bylo to jako na horské dráze. Nakonec se zastavil a ta holka seskočila.
Běžela jsem za ní a nabízela jí možnost učit se magii ohně.
"Všechno ničit, je zábava," prohlásila jsem.
"No to teda není," řekl nějaký týpek, který se tam objevil.
Nevšímala jsem si ho a ukázala jí, jak vytvořit základní kouli ohně.
Potom jsem se probudila

Sen o škole magie

29. prosince 2014 v 22:30 | Dee |  Moje sny
Tenhle sen se mi zdál zrovna dnes, tedy 19.12
Hned jsem si ho zapsala, abych na nic nezapoměla, protože se mi moc líbil a nebyl to jen krátký výstřelek do tmy.

Byla jsem v jakémsi podzemním prostoru. Obrovská škola magie pro lidi z celého světa. Každá magie měla samozřejmě svou přirozenou barvu, která v určitých okamžicích vytvářela pohybliv mrak okolo trupu člověka, který ji ovládal.
Oheň byl oranžově žlutý. Vítr byl světle šedý. Země byla zelená. A voda byla modrá. Odstíny byly proměnlivé, nevím, proč.
Já ovládala migii země.
Každá magie se k lidem přiřazovala od narození a nebylo možné se učit jinou, než vrozenou.
Jednou k nám do školy přišel nový kluk. Měl kulatý obličej, zelené tričko a šedé tepláky.
Byl zvláštní.
Ovládal magii vody. Nevím proč, ale cítila jsem, že je nějak výjmečný.
Všechny soubory o studentech byly v tajném disku na počítaci v ředitelně. Ta měla pouze stůl, židli, křeslo a velkou
obrazovku na stěně. Jednou jsem se tam vkradla, abych o něm něco zjistila. Jeho soubor byl hned na ploše.
Otevřela jsem ho a chystala se k otevření složky, když v tu chvíli přišel dovnitř.
Nebylo mě hned vidět, protože jsem byla za stolem, a já nemohla jeho soubor zavřít. Takže jsem v panice přesunula soubor na ikonku Internetu Exploreru.
Zkopírovalo se to a soubor se zavřel.
Kruci!
Teď mohli všichni vidět jeho soubor.
Přišel ke mě.
"Ahoj," usmál se na mě.
"Ahoj," odpověděla jsem.
Kupodivu se ani neptal co tam dělám.
"Víš, magie vody má tu zvláštnost, že necítím bolest. A taky když se mi něco stane, mohu se opět načíst přes svůj soubor." První věta byla samozřejmá, ale ta druhá byla jeho zvláštnost. Nikdo se nenačítal přes soubor.
Po těch slovech se mu strašně zdeformovala tvář. On jenom rozklikl soubor a už byl zase normální.
"Vždycky jsem si chtěl udělat tetování."
Jakmile tohle řekl objevily se na stole rozžhavené nástroje, jakými se vypalují znamení dobytku. Tyto ale byly krásně tvarované.
Samé noty a obrazce.
Sundal si tričko a zača si na záda klást jednu tyč po druhé. Ty za sebou ale nenechávaly ošklivé spáleniny, ale úhledné, lehce vystupující jizvičky.
To moc sice tetován nebylo, ale bylo to napořád. Takže výsledek byl stejný.
Kromě not si tam vypaloval i krásné vzory květin. Klidně přes celou délku zad.
Bylo mi při tom trochu špatně, protože to ho přeci muselo strašně bolet!
Ale protože ovládal magii vody, tak to bral s klidem.
Najednou tam přišel jeho bratr, takový velký hromotluk.
"Co tady děláš?" obořil se na něj.
Potom jsem se probudila.

Myšlenky na sebevraždu? Dávno za mnou!

28. prosince 2014 v 18:46 | Dee | 
Je fakt, že jsem měla období, kdy jsem měla deprese.
Brečela jsem snad každý večer a měla pocity méněcennosti.

Jednou jsem domů ze školy -ten den se se mnou rozešel můj první kluk- a pak se odněkud vkradly myšlenky:
Beze mě by byl svět lepší.
Nikdo mě nepotřebuje.
Jsem nahraditelná.
Kdyby se mi povedlo vyšplhat přes zábradlí...

A pak jsem se hrozně lekla! Vždyť já myslela na vlastní sebevraždu! Chtěla jsem skočit z Nuselského mostu!
Byla jsem sebou tak otřesená, že jsem doma zapadla do postele a až do večera z ní nevylezla.
Další den jsem na to ani nepomyslela.
Moje rodina by se žalem udusila a jak by asi táta vysvětloval malému bráškovi, že jeho sestřička umřela?

Možná právě z tohohle plyne moje touha po uznání, abych se necítila nahraditelná.
Když se na to tak zpětně podívám, vidím, jaký jsem byla idiot, že jsem myslela na takovou hovadinu.

Moje láska z deváté třídy

27. prosince 2014 v 16:31 | Dee | 
Zdravím, řekla jsem si, že by se možná hodilo zveřejnit nějakou moji zkušenost s láskou.

Co se mě a lásky týče, je to docela ošemetné.
Mám sklony zamilovat se velmi rychle. Je to vlastnost docela na nic, protože se nemohu pořádně zamilovat.
To se mi povedlo snad jen jednou a to v a deváté třídě.
V polovině osmé třídy jsem se zamilovala do jednoho kluka od nás ze třídy a nepřestala ho milovat až do konce školního roku. Byla jsem hrozně stydlivá a bála se na něj vůbec podívat. Divím se, že to nevěděl až do doby, než mu to můj bráška napsal. Dokonce mi to pak ukázal.

Ahoj Ferdinande.
Mojí sestře se moc líbíš již několik měsíců. Pořád o tobě básní, jak četeš knihy.
Jmenuje se Vendula XXX.

Aha.... no teď jsi mě zaskočil... nevím, co na to říc... :D

Naznač ve škole, že to víš. Bude sranda :D

Ty seš docela hodnej brácha... :D

To víš...
Spíš mě narala a teď jsem jí to oplatil

No, nemůžu ti to slíbit, ale pokusím se vyhovět....:)

Díky, jsi hodnej :-)

Fakt jsem o něm nebásnila a zmínila jsem se o něm tak dvakrát. Netušila jsem, že si ho můj bráška najde na Facebooku a napíše mu to.
Cítila jsem se hrozně trapně, protože jsem mu to chtěla říct sama. Ale je fakt, že bych se k tomu asi nedokopala.
Teď už se tomu jenom směju :D

Sen o nové škole

24. prosince 2014 v 12:06 | Dee |  Moje sny
Vytáhla jsem další ze svých zapsaných snů. Tenhle se mi zdál 19.8

Byl začátek školního roku a já si měla vybrat zaměření na novou školu. Byl tam Gamer, Sociální a Zvířata. Vybrala jsem si Zvířata.
Všechny budovy byly ve vzduchu a žáci ty mezery přeskakovali. Tam jsme se měli nastěhovat. Myslela jsem, že tam bude postel, ale nebyla. Byla to jen jedna velká místnost s parketama. Takže jsem se musela vrátit domů pro spacák. Naštěstí to bylo na hradbách nad Folimankou a bylo to ok.
Mamka mi do školy koupila notebook. Takovej malej bez klávesnice a s červeným spodkem. Bohužel mi ho někdo ukradl. Měla jsem podezření na jednoho kluka, ale ten říkal, že ho nemá. Byl tam ještě jeden červený notebook, ale ten byl větší a byl červenej celej. Nakonec ho učitelé našli. Byl zabetonovaný v rohu u stropu na klučičím záchodě. Pak jsem šla na diskotéku a notebook nesla, jako čtečku (obejmula jsem ho na hrudi). Ukázala jsem ho kamarádovi a šla pryč.
Pak jsem se probudila.

Hunger Games sen

23. prosince 2014 v 18:36 | Dee |  Moje sny
Tento sen se mi zdál 15.8
Sny jsou strašně pomatené šílené a málokdy se v nich zachová původní význam.

Byla jsem v aréně na Hunger Games. Byla kruhová a měla tři ostrovy. Na dva se dalo přeskočit přes říčku, která mezi nimi tekla, a třetí byl vzadu a nacházel se uprostřed jezírka, do kterého tekla řeka. Vzadu mezi prvním a druhým byl most. Na ostrově byl pahorek, za který se dalo schovat. Vždycky vypustili skupinu a lovil nás velký člověk-medvěd-žralok. Utíkala jsem, on za mnou (medvěd), a skočila do vody. Kraulovala jsem k ostrůvku a on za mnou (žralok). Přeběhla jsem ostrůvek a znovu skočila do vody. Zběsile jsem plavala ke kraji arény a chtěla se vyškrábat na břeh, ale okraje byly moc kluzké. Doplaval ke mě žralok. Ponořila jsem se pod vodu a doufala, že mě kousne do hlavy, aby to skončilo rychle a nebolelo to. To se také stalo.

Podruhé to byl tetin byt. Schovávala jsem se pod stolem, kde jíme, a vyráběla luk. Suroviny byly z Minecraftu, ale ruce byly byly z Rustu. Když kolem mě ten člověk procházel, a uvolnil východ, vystřelila jsem jako šipka a pádila k bezpečné zóně v kuchyni. Tam byla druhá obřice, ale -nějak- vyhnula jsem se jí a sedla si na židli. Ten muž se zastavil u klece s naší (už mrtvou) andulkou Pepíkem a sledoval ho. Měl čelenku (takovej ten šátek, co nosí starý babky) z tmavě modrých gumiček. Ptala jsem se, jestli můžu chodit po mapě, když už jsem v bezpečí a on že jo. Pak začal něco kecat a já se probudila.

Jaké sny se zdají vám?

23. prosince 2014 v 17:57 | Dee |  Moje sny
Popsala jsem zde pár ze svých snů a snažila se vybrat ty nejlepší a nejdelší.
Ale jaké sny se zdají ostatním lidem? Mají podobné sny?
A proto vás žádám, aby jste si zapamatovali jeden sen a napsali mi ho sem.
Ale sny se samozřejmě zapomínají.
Já to psala vždy, když jsem se probudila. Vedle postele jsem měla sešit, abych to do něj mohla rychle napsat, dokud jsem to ještě měla v čerstvé paměti.
Vážně vás prosím, popište mi jeden váš sen.

Zombie sen č.2

22. prosince 2014 v 12:40 | Dee |  Moje sny
Můj druhý, pěkně divný zombie sen, zdál se mi 17.9

Jela jsem v autě a za mnou byla skupina zombíků. Těch "inteligentnějších", se kterými se dá mluvit.
Jela jsem a částečně běžela a zombíci za mnou. Bylo to na rozlehlé pláni. Skákala jsem a když jsem spatřila koleje a jedoucí vlak, chtěla jsem ho přeskočit, ale tak trochu jsem ho oběhla.
Najednou jsem ty zombíky vedla. Byli asi čtyři, nebo pět. Když jsem běžela kolem karavany se slonem. Nějaký zombie pronesl "jaké by to bylo kousnout slona?" ve smyslu, jestli se z něj stane zombie slon. Běželi vedle něho a najednou jsme se ocitli na kraji lesa.
Zastavili jsme se a já se k nim v bílém rouchu s rozpřaženýma rukama obrátila. "Půjdeme dál, přeplaveme moře a dostaneme se na ostrov prvoků!". Prvoci ve smyslu náboženství - prvních lidí. Všichni byli rádi a začali spolu vzrušeně diskutovat. Auto jsem schovala do balíčku do kapsy a roucho zmizelo. Běžela jsem nahoru do kopce, kde jsem spatřila kouř. Kolem kopce byla kruhová cesta. Byli tam tři muži, velká výheň a na zemi se válely železné kruhy rozpálené do červena. Dva z těch tří seděli na zemi a loupali basketbalové míče a ten třetí stál a klábosil s nimi.
Najednou jsem byla muž. S černými brýlemi a neoholenými tvářemi. "Vypadněte, tam dole je skupinka zombíků, kteří na vás chtějí zaútočit!" vykřikla jsem a běžela na druhou stranu kopce na cestu. Uslyšela jsem křik zombie, jak běží na druhé straně. Běžela jsem k "východu", který byl ohraničený skálou. Vzápětí mě napadlo, že tam na mě vyskočí nějaký zombie a sežere mě. Když jsem nebyla v autě, tak mohli poznat, že nejsem taky zombie. Bezděčně jsem zpomalila, ale po jejich výkřiku "počkej, a co druhá cesta?!" jsem zase zrychlila. Zatím jsem auto vytáhnout nemohla, neprošlo by skálou a potom by mi zabralo čas do něj nastoupit.
Potom jsem se vzbudila

Pláči dojetím

20. prosince 2014 v 0:49 | Dee | 
Tohle mi napsal můj aspíkovský kamarád a mě to hrozně dojalo. Okamžitě jsem se rozbrečela.
Známe se už hodně dlouho, ale jenom přes internet z fotek, protože já bydlím Praze a on v Mostě.
Hrozně mě to chytilo za srdce a proto díky Tome. Děkuju za tyto nádherná slova.
Je to trochu slaďárna, ale já to sem musela dát.

No, co se mi na tobe libi? :) krome toho, ze jsi hezka a fajn holka, jsi trochu prastena a trochu aspikovsky detinska. To se mi neskutecne libi jsi uzasna holka se super smyslem pro humor, vymyslis skvele napady a, soude podle fotek, mas moc hezky oci :) tva povaha sice neni pro kazdyho, ale jsi ten typ, ke kteremu se vzdycky najde nekdo, kdo te bude silene zboznovat :)
Tak trochu sebeduvery a bud hrda na svou jinakost...presne pro to si te nekdo zamiluje :)

Venduline, mas svoje kouzlo :) tak ho zbytecne neskryvej ve snaze byt normalni ;)
Kdybys byla normalni, nevsiml bych si te ani nahodou ;) :) ale kdyby ses treba ve tride chovala tak, jak se chovas tady na chatu, jak pises, co vymyslis, atd....nedalo by mi to, touzil bych te poznat bliz :) tvuj kluk mozna bude trochu divnej, asi jako ja :D ale bude te silene zboznovat :)

Porad si myslis, ze te nikdo nemuze milovat? :)

Ještě teď brečím dojetím.

Kážu si, jak mám žít

19. prosince 2014 v 17:03 | Dee | 
Ano, nejspíš to zní bláznivě, ale tohle opravdu dělám. Je to jednodušší.
Mluvím sama se sebou běžně, hlavně když se dívám do zrcadla.
Ne v tom smyslu, že bych chválila svůj vzhled, ale spíše suše konstatuji svou situaci a průběh celého dne.
Pomáhá mi to si upevnit myšlenky.
Vendy, teď se nasnídej, vyčisti si zuby a padej z domu, ať stihneš školu. Cesta není podstatná, klidně ji nevnímej a nepamatuj si ji. Píšeme test? Ne. V pořádku. Na tréninku se snaž, ať můžeš jet na závody v únoru. Večer si dělej, co chceš.
A takhle to dělám každé ráno.
Musím mít hlavně klid, abych se mohla soustředit na podstatu celého dnu.
Pomáhá mi to.
Také k sobě mluvím "na cestách", prostě když jdu od někud někam. Dělám to často, protože příležitostí vykecat se je málo.
Doma zpívám, klidně nahlas. Je mi jedno, kolik lidí to může slyšet.

Je samomluva špatná?
Ano, protože se tím vyznačuje nedostatek lidského kontaktu?
Nebo je to naprosto přirozené?
Nechci hledat odpověď na internetu, chci slyšet váš názor.