Listopad 2014

Jedu na Hansoo Cup!

30. listopadu 2014 v 14:06 | Dee | 
Hansoo Cup je soutěž v taekwondu, přesněji v sestavách. Já mám momentálně zeleno-modrý pásek, takže nejspíš budu dělat Sam Jang a Sa Jang. (Třetí a čtvrtá sestava)
Bude s konat 6.12.2014 v Mělníku.

Jak jsem se dostala k tomu, že pojedu na soutěž?
Tak trochu to za mě určil mistr.
Na tréninku se jako obvykle hlásili lidé, kteří pojedou na soutěž a jako obvykle mistr určil ještě pár dalších, kteří by podle jeho uvážení měli jet taky.
A padlo moje jméno.
Já? Když jsem naposledy byla na soutěži, nedostala jsem se ani do druhého kola.
Dostala jsem letáček s informacemi a trénink skončil.

Domů jsem šla úplně vyklepaná.
Co když spletu techniku?
Co když neudržím rovnováhu?
Co když zapomenu konec sestavy?
Hrozný pocit.
Chtěla jsem si pustit nějakou písničku, ale v mobilu mám skoro samý rockový vypalováky.
Takže jsem hodila do alba tři nejpomalejší písničky, co jsem našla a poslouchala je pořád dokola. Myslím, že to byla Am I Wrong, Pretty Hurts a ta třetí byla tuším Burning.
Dobrá, trochu jsem se sklidnila a ještě ten večer jsem si podala přihlášku, abych si to náhodou nerozmyslela
Jedu taky z části proto, abych konečně získala trochu toho uznání. Mám pocit, že si mě lidé vůbec neváží.

Hansoo Cup není moje první soutěž.
Poprvé jsem byla na soutěži v Kolíně na Kolín Cupu v roce 2012.
Tenkrát jsem měla ještě krátké vlasy (podobně, jako Sam Carterová ze seriálu Hvězdná brána) a tak si se mnou začali povídat kluci ve zhruba stejném věku (+ - 1 rok).
Vážně si mysleli, že jsem kluk. Ta situace byla trochu směšná.
Když jsem oznámila svou kategorii, tuším, že to byla mladší/starší žákyně, tak mi to nechtěli věřit. Jeden odpověděl "Ty? To sotva."
Moc jsem se bavila jejich nevěřícnými pohledy :D
A jak jsem dopadla?
Vyřazena v prvním kole.
Bylo mi na nic. Cvičila jsem celý den, abych se umístila a nakonec tohle.
Tenkrát jsem neudržela slzy.

Na Hansoo Cup to musím dohnat

Moje (zlo)zvyky

26. listopadu 2014 v 16:06 | Dee | 
Zvyky má každý.
Mám jich spoustu, hlavně zlozvyků.
Takže bych ráda začala jimi, ať už to mám za sebou.
• Koušu si nehty už od školky
• Z nudy si vytrhuji jednotlivé vlasy
• Jím papír
• Odlupuji kůži z dolního rtu (asi víte, co myslím)
• Ukusuji z vnitřní strany tváře
• Stříhám si mozolnatou kůžu na nohou

Jo, není to nic, čím bych se zrovna chlubila
A moje dylší zvyky?
• Denně kontroluji e-mailovou adresu
• Nosím pouze kotníkové ponožky
• Vybírám si jeden styl hudby a z něj jednu kapelu, nebo zpěváka, a toho poslouchám nonstop. Ostatní z tohoto stylu moc neznám, nebo jen málo. Plus přihodím pár jiných písniček, které mě zaujaly
• klíče si dávám vždy na jedno specifické místo
• Nosím egyptský symbol života Anch, jako řetízek na krku a sundavám ho jen na trénink
• Nosím prsten z chirurgické oceli. Když ho nemám, jsem nervózní
• Nikdy nevynechám snídani
• Vždy, když někam jdu, pouštím si hudbu do sluchátek, ať je to sebe blíž.
• Nemaluji se
• Čtu zásadně jen fantasy série. K něčemu jinému se odhodlám málokdy
• Pouštím si zombie filmy i když se zombie bojím

Jaké zvyky a zlozvyky máte vy?
Ať se taky nepřiznávám jenom já :D

Help!

25. listopadu 2014 v 22:32 | Dee | 
Ten kluk, co se mě snažil políbit ve snu o nepovedeném polibku, je hrozně... chlupatý (promiň Dane) a to ve mě vyvolává odpor.
Ale občas si píšem a zdravíme se na chodbě. Jenže myslím, že se do mě zamiloval.
Pořád se na mě usmívá a tak.
Pomoc!

Sen o nepovedeném polibku

25. listopadu 2014 v 16:12 | Dee |  Moje sny
Tenhle sen se mi zdál 25.9
Vážně bych to od svého podvědomí nečekala.

Byla jsem v jakémsi zábavním parku. Byl to další tábor "Své já" a přijel tam i David a Rýša (kluci z tábora). Vzala jsem si plavky a šla k bazénu.
Najednou jsem změnila názor a opřela se o sloup kousek od nich.
A koho nevidím? Jde ke mě spolužák ze školy.
Sedli jsme si na lavičku.
"Víš, mohla bys jet se mnou, taková příležitost už se nenaskytne."
Mluvil o tom, že jeho rodina letí někam za moře za utopickou cenu. Mluvili jsme o tom o ZSV ve škole.
V tom jsem si uvědomila, že se dotýkáme prsty. Chtěla jsem ruku stáhnout, ale on mě za ni chytl.
Proboha!
Snažil se mě políbit, ale uhýbala jsem.
"Ne! Ne! Ne! Ne!" pískala jsem.
Nechal toho.
"Co? Už se ti nelíbím?"
"Líbíš, ale.. Teď to asi bude znít, jako výmluva, ale já nechci. Mám toho moc a je to brzy."
Při téhle lži jsem se cítila trochu provinile, protože mi je blbý někoho zklamat. Ale chodit jsem s ním fakt nechtěla
Poté me vzbudil budík

Ještě jednou

22. listopadu 2014 v 23:47 | Dee | 
Co bych chtěla ještě jednou zažít?

Je toho víc, ale kdybych si měla vybrat jen jednu věc, asi bych se nerozhodla.
Tudíž vyberu tři zážitky, které bych chtěla zopakovat:
1) Den, kdy jsem si nechala ostříhat vlasy
Kašlu na to, jestli si mě pletou s klukem. Nebaví mě dívat se na předsudky lidí.
2) Dětství
Nemusela jsem se o nic starat.
3) První líbání
Je to opravdu zvláštní pocit.

Doufám, že jste nečekali nic extra, protože přesně takový tento článek nejspíš není.
Je to spíše jen suché konstatování

Šikmooký otrava v modré vestě

19. listopadu 2014 v 14:12 | Dee | 
Včera jsem byla na tréninku taekwonda a měli jsme dělat zápasy, aby jsme se procvičili na zkoušky.
Vzali jsme si červené a modré vesty (na mě a pár dalších už nezbyla) a postavili se jako na nástup. Takže do řad s rozestupy po čtyřech.
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale když byla řada plná, tak si vedle mě, jako pátý, nakvačil malý vypasený šikmoočko v modré vestě.
Tenhle kluk mě tak nehorázné sere! Když jsme ho ještě jednou holkou vyfasovaly do trojice, tak blbě držel lapu (pomůcka do které se kope), dělal hovadiny a hrál si. Všem se plete pod nohy.
Zase jindy, při kopech na soupeře, skončil vedle mě, šlápl mi na nohu a ani se neomluvil.
Kurva, trochu úcty ke starším!

Bojíme se pravdy?

18. listopadu 2014 v 14:06 | Dee | 
Nemohla bych říct, že bych se jí nikdy nebála. Pravda nás může zranit, demotivovat a udělat celkově nešťastnými.
Toto téma mi připomíná seriál Nevinné lži. Viděla jsem sice jen jeden díl, ale zapůsobil na mě.
Bylo to o chlapovi, který si myslel, že ho manželka má ráda jen pro to, že je bohatý.
V tom díle přišel o práci a uvalili se na něj dluhy. Celou dobu ženě i dětem lhal a říkal, že už si práci našel, přitom celé dny trávil na golfu.
Ke konci dílu mu zabavili dům a nechali mu jen pár věcí. Chtěl se zabít, ale jeho kamarád mu dal důvod žít a pomohl mu i z finanční krize.
Někdy si všichni přejeme, aby lidé kolem nás lhali, mazali nám med kolem pusy a obírali nás o svobodu.
I já si to občas přeji. Chtěla bych, aby všechny mé chyby byly jenom zlý sen. Bohužel nejsou, je to jen pravda.
Otázkou tedy zůstává, jestli je pravda to, oč tak všichni stojíme.
Bylo by dobře, kdybych mluvila jen a pouze pravdu? Možná.
Stála bych o to, aby mi všichni říkali pravdu? Ne. Proč? Protože pak bych přišla o svůj ideál.
Chci jen, aby mi mé chyby ostatní lidé nepřipomínali, aby je respektovali a chápali jejich příčinu.
V závěru článku bych chtěla říct, že pravdy se opravdu bojím. Nechci, aby všichni znali všechno a proto občas radši lžu. Nejvíc se bojím toho, až všichni zjistí, že jsem asperger. Co bude pak? Jednou to na povrch vyplave.
Přáli by jste si vy, aby jsme žili jen a pouze v pravdě?
Děkuji za přečtení.

Random týpek v tramvaji

14. listopadu 2014 v 16:08 | Dee | 
Dnes jsem měla docela smolný den. Zabouchla jsem si klíče doma a v důsledku toho se tam nemohla vrátit, když jsem zjistila, že sbor odjel do Opavy na soutěž. Já nejela, protože se soutěží bojím.
Každopádně, když jsem jela v tramvaji do hudebky, tak na mě začal koukat nějakej kluk. Trochu se podobal spolužákovi. A pořád na mě tak divně čučel a já vůbec nevěděla, co s tím. Tak jsem se radši dívala přes sklo dveří ven. Ale stejně jsem na něj občas mrkla (ve smyslu koukla, žádný narážky :D), jestli mě furt sleduje. A pak jsme se takhle kontrolovali navzájem a nervovali se :D Nakonec vystoupil na Podolské vodárně (tuším).
Vážně jsem se bála, že mě poznal z tohoto blogu, kde jsem zveřejnila svou fotku. Jenže šance je tak minimální, že se toho snad ani nemusím bát :P
Potom jsem nad tím uvažovala a říkala, že by bylo super vidět jeho výraz, kdybych na něj zírala a kamennou tváří a pak jen zvedla jedno obočí. (Trýček, se kterým se tak trochu chlubím xD)
Asi by si řekl, že jsem divná, ale to já přece jsem, žeano :D

Setkání s dalším s AS!

13. listopadu 2014 v 21:40 | Dee | 
Dneska jsem byla s Martinem venku. Martin je kluk s AS, kterého znám tak rok a půl.
Šli jsme na pizzu. Docela se mi to hodilo do krámu, protože k obědu byla játra.
Měli jsme se sejít na Karláku, jak tam staví osmnáctka.

Malý problém číslo jedna: nemohli jsme se najít. Ironie byla, že když jsme se konečně uviděli, byli jsme každý na jiné straně ulice. Takže jsem šla za ním, ale když jsem tam došla, tak tam nebyl. Chvíli jsem se rozhlížela a on za mnou vyběhl. Prý běžel za mnou na druhou stranu a pak zase zpátky, protože si všiml, že jsem šla za ním na druhou stranu :D

Po hledání vybrané pizzerie jsme si sedli a začali kecat.
Zvláštní bylo, že nás oba zajímalo, jestli si lidi myslí, že spolu chodíme. :D přece jenom, dva mladí lidé, kluk a holka, v pizzerii.. xD Nebo když jedu s bráchou na Prahu 6. Ten samý případ.
Je taky zajímavé, že lidé tak nějak předpokládají, že když jdou spolu kluk a holka zhruba v přibližném věku, tak spolu musí chodit.
S Martinem je fakt bezva pokec a hlavně má smysl pro humor. Nejlepší je, že se mu můžu svěřit úplně se vším a nikde to nevykecá.

Malý problém číslo dvě: čas. Musela jsem jít na trénink. Zaplatili jsme a šli pomalu cestou k tramvaji. Rozloučili jsme se a šli každý svou cestou.

Bylo to vážně super.
A jestli to čteš Martine, protože jsem ti adresu na tenhle blog dávala, tak díky moc. Bylo to fakt skvělý a těším se na další "pokec" xD

Moje první zkušenosti s Blog.cz

10. listopadu 2014 v 21:41 | Dee | 
Poprvé jsem s blogem začala tak před rokem a půl. Jo, je to sakra dlouho.
Tohle není můj první blog. Můj první blg jsem si založila s kamarádkou Václavou. Nesnáší, když jí tak někdo říká, takže jí říkáme Vendy. Proto jsme si společný blog pojmenovaly http://blog-dvou-w.blog.cz
Je to literární blog. Ze začátku jsem si myslela, že napíšu dobrou sérii a nemyslela na zápletku. To byla ovšem zkáza všech mých děl. Taky vymyslet jména, příjmení, domyslet děj, prostředí, časovou linii, bohové moji!
Moc mi to nešlo a já toužila vyjádřit své pocity jinou cestou.
Jo, jasně, moc srdceryvný příběh Vendy -.-
Takže jsem založila tento blog, ptala se vás na otázky ohledně každodenního života a vkládala sem moje zážitky a dojmy. Ze všech blogů, co jsem kdy založila, se nejvíc věnuji tomuto. I když s několikaměsíčními pauzami.
Mám na tomto blogu spoustu blbostí a článků o ničem, ale nechci to mazat. Proč bych měla?

Tento článek je místy zmatený a divný... who cares?
Ciao!