Úzkostný záchvat pod schody

22. března 2017 v 12:29 | Strašilka | 
Včera jsem během tréninku začala pociťovat, že na mne začíná přicházet úzkost. Zrovna jsem cvičila ve dvojici s jedním maníkem za dohledu mistra, a po chvíli se mi udělalo trochu špatně. Šla jsem se napít vody z kohoutku, ale už během cesty na záchod mi došlo, co bude následovat.
Sakra.
Na tréninku se mi to ještě nikdy nestalo a netuším, co mohlo spustit takový nával úzkosti, jaký jsem naposledy zažila asi před měsícem a půl.
Jen, co jsem dorazila na onu místnost, tak jsem za sebou zamkla a začala hyperventilovat. Snažila jsem se zklidnit svůj dech a přemýšlela, jestli to zvládnu, nebo jestli budu muset odejít z tréninku. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože tyhle záchvaty nejsou záležitostí na pět minut.
 

Antidepresiva, tělocvik a žvížátka

11. února 2017 v 23:17 | Strašilka | 
Dnes jsem cestou k Matějovi viděla v tramvaji moc roztomilého psa. Netuším, co to bylo za rasu, ale byl huňatý (přímo fluffy!) a měl celou dobu vyplazený jazyk na jednu stranu tlamy. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale přišlo mi to divné.
Začala jsem si psát deník. Ale jakože fakt deník, kam zaznamenávám všechno... Dobře, třeba aktuální tepovou frekvenci ne, ale jinak je tam všechno. Vlepuji tam i své obrázky. Vždycky jsem něco takového chtěla mít. Snaží se zapisovat každý den, ale někdy to prostě nevyjde (jsem líná), tak jsou tam hlavně víkendové díry v záznamech.

Poslední lednový den jsem navštívila psychiatričku kvůli úzkostem a depresím. Zhruba hodinu jsem strávila na anamnéze a asi hodinu a půl trvalo sezení s psychiatričkou. Dostala jsem antidepresiva (Citalon - 20 mg).
Mimochodem, když jsem brala krabičku antidepresiv z nočního stolku, abych se podívala, jak se to přesně jmenuje, tak jsem si kýchla a léky mi z toho vypadly na zem. Jsem moc šikovná.
Posledních pár dnů bylo hrozných. Prakticky neustále mi bylo na nic a zase jsem se nesvedla k ničemu pořádnému donutit. A ještě k tomu jsem onemocněla. Snad mě to brzy přejde, fakt mě to moc nebaví.

Hlad bolí

13. ledna 2017 v 9:49 | Strašilka | 
Původně jsem si tu chtěla v depresi stěžovat a vydat článek už před pár dny, ale vzhledem k mému stavu jsem to v onen osudný večer vzdala a šla spát. Každopádně jsem napsala 364 slov a byla by trochu škoda je zahodit, ne? Když k tomu připočteme ještě supernudnej úvod, tak by můj výplod mohl být v pohodě nominován na cenu Potřebuje skartovačku 2017.
Už jenom název tohoto článku způsobí, že si ho přečte míň lidí (původně se jmenoval V objetí deprese). Mí supervěrní čtenáři si ho přečtou, ale stejně to nepřinese nic dobrého. Vlastně ani nevím, jestli tohle vydat. Možná bych ani neměla, protože to může některé empatické jedince trápit, ale stejně bych se ráda vypovídala. No, nejspíš k tomu připojím pouze upozornění, že si zase budu v depresi stěžovat na to, jak strašně neschopnej člověk jsem.

Je mi hrozně. Trápí mne, že nejsem Matějovi nablízku. Včera jsme byli v kině a on se rozbrečel, když mne vyprovázel a měl ode mne za pár minut odejít. Vím, že mě miluje a že mu má přítomnost způsobuje nával štěstí/radosti/jiných fajn emocí, které ale nejsou moc fajn, když je jich příliš, jenže když mi říká, jak mu chybím, tak se nemohu ubránit pocitu viny.
Není mi moc do zpěvu, když vím, že ho zase nechávám samotného. Kvůli mně je mu smutno a já tu prostě jen sedím, píšu a nic s tím nedělám. Někdy si říkám, že si ho nezasloužím. On by si zasloužil veselejší život.
Tak často se mu omlouvám. Pokaždé, když dostanu záchvat úzkosti, tak mi je líto, že kazím situaci.
Už zase to leží a brečí.
Už zase to přidělává starosti.
Už zase je to rozbité a musí se čekat na automatickou opravu.
Jsem tak neschopná. Měla bych jít k psychiatrovi a sehnat si u něj léky. Taky bych se měla objednat k zubaři. Měla bych dodělat úkol na francouzštinu. Měla bych zajít ještě k jednomu doktorovi. Měla bych si zkontrolovat prsa kvůli rakovině. Měla bych...
 


Fluffy věci jsou jako drogy

22. prosince 2016 v 10:46 | Strašilka | 
Hlásím se ze sportovní haly Gymnázia Botičská, kde zrovinka probíhá VAVOT, neboli Vánoční volejbalový turnaj. Sedím u stěny uvnitř nafouknuté haly na superdrahé bundě, kterou mi kdysi dala matka, protože jí byla malá. Ale tohle všechno je nepodstatné a jen to slouží k vytvoření úvodu k článku.
Vypadá to, že zde zase jen zmíním některé útržky z těch skoro dvou týdnů, co jsem nepsala, a krátce se nad nimi zamyslím, jako to dělávám vždycky.

Od kamarádky jsem zrovna dostala paličky značky VIC FIRTH. Konkrétně model bubeníka Davida Weckla. "Je to sice jazzman, ale je fakt dobrej, tak na něj koukni," řekla, když mi je dávala. Měly na sobě moc fešnou stuhu s mašlí.
Docela čuměla, když jsem jí řekla, že mám jeho podpis. Hrát jsem ho sice neviděla, protože když tu měl koncert, tak se mi to nehodilo a ani jsem tam nechtěla. Nicméně matka tam šla a sehnala mi jeho podpis. Haha! Ode mne dostala plyšového slona a byla z něho úplně paf. Ne kvůli tomu, že je to slon, ale že je hebký, příjemný na dotek a bude se hodit do nového bytu, kam se stěhuje s přítelem.

Ha, to mi připomnělo, že mám moc ráda fluffy věci. Anglický výraz pro slovo načechraný požívám z toho důvodu, že se mi líbí, jak vypadá, jak zní i jaké asociace ve mne vyvolává. Například ten suprovej klip Pink fluffy unicorn dancing on rainbow. Viděla jsem snad všechna videa s touhle roztomilou koulí chlupů a naprosto je zbožňuju! Včera jsem spolužačce koupila fluffy fialového plyšového jednorožce, tak jsem zvědavá na její výraz, až to rozbalí. To by se mi ten obal ale nesměl natrhnout a pokazit mi pohodlné sezení na zemi sháněním izolepy.
Taky mám jednu fluffy deku a župan. Obojí samozřejmě modré. Nejradši bych vzala všechny fluffy věci v okolí a zabalila se do nich. Bráchovi jsem koupila fluffy plyšáka psa a nechce si mi ho mu dávat právě protože je tak strašně FLUFFY! Kdyby byly fluffy věci droga, tak je ze mě feťák během pár týdnů.


Školní trable

9. prosince 2016 v 23:26 | Strašilka | 
Už je to dlouho, co jsem nepsala. Zase. Kruci. Mám toho spoustu ve škole i mimo ni, dost kantorů teď šílelo kvůli čtvrtletí a nějak to nechce opadnout. Něřekla bych, kdyby to byl třeba týden, ale ono už je to tak asi měsíc.
Zrovna teď bych se měla učit biologii na zítřejší test. Je 18:03. Když tohle sepíšu za hodinu a půl, mohlo by to být v pohodě. Otázkou je, o čem chci vlastně psát? Za celou dobu, co jsem nevydávala články, tak se mi stávaly různé příhody a vždycky jsem si řekla, že o tom vážně musím napsat. Nakonec jsem se k tomu dostala až dnes a stejně bych měla dělat něco úplně jiného. Ale co, ono se to nezblázní. Mimochodem, tohle jsem psala včera předevčírem předpředevčírem ve čtvrtek před týdnem před dvěma týdny. Nakonec jsem se stejně musela věnovat škole a nemohla tohle dopsat. Dost mě to štve.
S Honzou, o kterém jsem se v předešlých článcích již několikrát zmiňovala, jsme se začali bavit o něco více otevřeně. Nebo alespoň já. Vypověděla jsem mu prakticky vše o svých depresích a tomu, proč mám tolik jizev. Nevím, jestli to pochopil. Říkal, že ano, ale nemohu si tím být jistá. Od té doby se už moc nezajímal o to, jak mi je. Moc nevím, co si o tom myslet. Možná to jen nechce řešit, protože má dojem, že mi nepomůže, což mi také psal. Krapet mě to mrzí.

DNA z brokolice a divný barvy

12. listopadu 2016 v 23:29 | Strašilka | 
Zrovna jím hrušku a přitom koukám na takovou tu malou tmavou věcičku, co je situovaná naproti šťopce. Vypadá dost zmutovaně. Třeba tam žije zabijáckej slimák, kterýho když sním se soustem tý hrušky, tak mě sežere zevnitř... Asi jsem přestala mít hlad. Proč vlastně jím hrušku v deset večer?
V rámci týdne vědy jsem s malou skupinkou lidí z našeho ročníku navštívila ústav experimentální biologie. Kecy o délce DNA mě moc nebraly, nějak na to nejsem, ale fakt jsem si užila preparování DNA z brokolice. Z brokolice ofikáte ty kvítky nahoře, protože je tam nejvíc buněk, potom je naházíte do mixéru a přidáte trochu vody a soli. Mixování jsem se šlechetně ujala já. Tuhle směsku věnujte sítku, potřebujete totiž tu zelenou vodičku z toho. Pakliže máte zceděno, nalejte do toho jar. Hodně jaru. Asi tak 1.5 krát více, než je té vody. Míchejte. Dejte to třeba do skleničky a zalijte dávkou lihu. Po nějaké době se nahoře utvoří takové bílé chomáčky a to je DNA brokolice. Jů. Teď to můžete vylít.
Taky jsme tam dostali takovou divnou zmrzku z rozmačkanýho banánu, mlíka a tekutýho dusíku. Ještě jsme si mohli vzít balonek a ukradla jsem nějakou kytičku... Ne, dělám si legraci, to bych spíš šlohla ty jejich pěkný pipety.

Jako kostky

8. listopadu 2016 v 22:42 | Strašilka | 
Říkám si, jestli tohle nebude jen další depresivní článek do sbírky, ale snad se mi povede do toho zanést i kapku humoru. Stalo se mi pár zajímavých věcí, při kterých jsem se cítila špatně i dobře. Poslední dobou mi sice není moc veselo, ale musím to zvládnout, už se v tom nechci znovu topit.
O čem psát první? Chci zmínit své potíže, dnešní konverzaci s párem spolužáků (ne, že spolu chodí, jsou dva) a historku z obchodu. Nejspíš bude dobré začít od nejhoršího, ať nekončím něčím depresivním a vy z toho nejste skleslí.

Po dlouhé době se mi deprese potichoučku vracejí. Nevím, čím to zase začalo ale je fakt, že mám o sebe strach. Ve škole, která mě stejně nebaví, se nemohu soustředit na výklad. Myslím na to, co všechno kazím.
Myslela jsem si, že mě to přejde přejde samo, že to prostě jenom zmizí a nebudu to muset více řešit. Byla chyba si něco takového myslet, protože to evidentně moc nezabírá.

Ask Strašilka 9

4. listopadu 2016 v 21:35 | Strašilka |  Ask Strašilka
Páni, přišly mi docela douhé otázky, haha!
Ahoj.Zajímalo by mě, když jsi psala o tom, že Matěj má AS.Je to lehčí se seznámit s někým, kdo má taky AS ? Nebo je to ještě těžší, protože je pro lidi s AS obtížnější navazování jakýchkoli vztahů ?
Řekla bych, že je to o něco jednodušší, protože ten druhý chápe, co nechápete, protože to nechápe, nebo nechápal taky. Hah, to je fakt divná věta, nicméně výstižná.
Ono asi záleží na povaze, ale přeci jenom mi přijde příjemnější trávit čas s někým, kdo je na tom stejně.


Ahoj, chtěl bych se tě zeptat, jestli se tvoje nemoc projevuje i v e věcech jako je třeba zdravení, nebo třeba pouštění místa v autobuse, nebo i jiných věcech kde se musíš rozhodnout koho jo\koho ne?

Jde o to že jsem teď nastoupil na SŠ do prváku, a mám s těmito věcmi docela problém. Třeba vůbec nevím koho po příchodu do třídy zdravit, já jsem tam často jako první a ten co přijde po mě, automaticky řekne ,,Čau" a já vím že zdraví mě ale u toho druhýho člověka co přijde, už tohle nevim. Protože se s ním třeba moc nebavím a nevím jestli zdraví toho druhýho člověka co ve třídě sedí nebo mě. Jenže už se mi stalo že na mě zakřičel že mě pozdravil atd. A taky nejsem schopnej s nikým se seznámit, nebo spíš zkamarádit. Vůbec nevím o čem mluvit, protože netuším co toho člověka zajímá nebo tak a jediný od čeho se můžu odpíchnout je v podstatě to co se děje ve škole. Už to zkrátím...jsem jeden z dvouvaječných dvojčat, takže dřív mě tohle tak netrápilo, protože jsem vždycky byl hodně s bráchou. Vím o sobě že mám takovou dost neobvyklou fobii, která mě dost otravuje v každodenním životě. Ale nemám odvahu se s tím někomu svěřit, a poslední dobou přemýšlím jestli to nemůže být třeba nějaký komplexnější problém než jen fobie.

Předem děkuji za odpověď, a doufám že tě můj dotaz nebude příliš obtěžovat. S srdečným pozdravem, Č. .
Dříve to tak možná bylo, ale teď už s tím nemám moc problémy. V dopravních prostředcích pouštím lidi na své místo, když to potřebují a mám na to zrovna náladu.
Co se zdravení týče, tak zdravím, koho znám. Nemusím se s ním vůbec bavit, ale někdy jsme spolu prohodili pár slov a bylo to fajn, tak proč ne?
Jestli nevíš, jak začít rozhovor, tak se třeba zeptej, jaký měla ta osoba víkend/volno, či co bude dělat odpoledne. Oni si to hned nevyloží tak, že je chceš někam vytáhnout, tak se nemusíš bát, že jim třeba přijdeš kvůli tomu divnej. Prostě se ptáš ze zajímavosti, na tom nic není. Můžeš se zeptat, co poslouchá za hudbu, jaké má koníčky, jestli dělá nějaký sport,... No a třeba někde najdete společnou notu.
Jinak taky záleží na povaze té fóbie. Klidně mi napiš zprávu na Facebooku, či zanech svůj mail v poli "Zpráva autorovi" v menu a můžeme to probrat.
Tvůj dotaz mě neobtěžoval, to bych tuhle sérii nepsala. :) Se srdečným neustálým hledáním východu z krabice a padáním z větviček do svých bobků, Strašilka.

Sen se stvůrami

16. října 2016 v 18:24 | Strašilka |  Moje sny
Po tom, co jsem dnešní sen převyprávěla Matějovi, tak mi doporučil, abych přestala brát drogy, haha!
Za poslední dobu se mi tohle noční promítání líbilo asi nejvíce.
Byla jsem ve starém domě plném stvůr. Vše bylo staré, kachličky na podlaze v chodbě byly rozpraskané a prorostlé mechem, stěný měly staré, oloupané tapety a dveře zabedněné prkny. Byla jsem tam spolu s dalšími muži na průzkum. ANi nevím, proč přesně jsem tamm šla, pamatuji si jen, že tam někde běhaly stvůry a lidé, kteří se v ně změnili.
Pokoušela jsem se jedny ze dveří otevřít, ovšem byla na nich nastražená past. Spadlo na mě oko, staré provazy, či liány, cosi hrbatého a malá zářící koule. Najednou jsem se změnila v hrbáče s jedním velkým, modrým okem a hlavou zdeformovanou utaženými liánami. Monstrum.
Rozeběhla jsem se chodbou. Neměla jsem strach, jen jsem šla hledat někoho, kdo by mi pomohl. V prvních pootevřených dveřích jsem zahlédla pár osob a myslela si, že jsou to mí druhové, kteří by mě ovšem nepoznali a tak by mě zabili. Poté mi došlo, že to nebyli oni, ale další stvůry. Krčily se pod stoly ve velké knihovně. Ironií bylo, že stvůry se více báli lidí než lidé jich.
Najednou se objevila žena, která to vše vedla a vlastnila. Byla milá a chtěla jen chránit své svěřence. Nebyla to stvůra, vlastně vypadala docela mile. Měla ostře řezané rysy, černé rukavice, tmavé oči a krátké, tmavě modré, vlnité vlasy.
Objevila jsem se na jakési oslavě. Utíkala jsem před lovci po lešení na domě. Šplhala jsem až k balkónu a tam zahlédla děvče, které spadlo dolů.
Najednou jsem byla na zemi vedle ní. Byl tam její otec, kterého držely stvůry, aby nechal syna majitelky pracovat. Její syn byl malý kluk, který měl moc ovládat ty zářící koule. Vzal nějaké artefakty dobré povahy a rozložil je na končetiny děvčete. Poté vzal jednu z těch zářících koulí a vložil ji do dívčiných úst. Pohyboval koulí uvnitř jejího těla a světlo prostoupilo její končetiny. Rozložené artefakty se do ní vpily a ona se probudila. No a já vlastně taky.

Nezajdeme někam?

11. října 2016 v 21:48 | Strašilka | 
Moc ráda bych s pár lidmi trávila víc času, protože se s nimi dobře povídá. Bylo by fajn mít kamarádku, u které nebudu mít pocit, že ji obtěžuji. Od té doby, co mi odešla skvělá spolužačka ze třídy, tak s tí mám problémy.
Ono to byl problém asi vždy, ale nejspíš jsem ho nevnímala.

S Petrou bych chtěla jít někam ven, protože jí nevadí, když se jí dotknu. Nemyslím tím pouze objímání, myslím tím klidně i ruku na rameni. Jasně, není to jen jediný důvod, proč bych s ní chtěla jít ven. Je vtipná, milá a snad mě i má ráda. Vlastní blog, kam píše recenze. Sotva začala a ráda bych si o tom s ní povídala, ale ona by se ptala na můj blog a upřímně... Mám strach jí o tomhle místečku povědět. Asi by se jí nelíbilo, co by se zde dočetla.
Na přírodovědném kurzu ve druhém ročníku měla Petra záchvat a mě to velmi rozladilo. Měla jsem o ni velký strach.
Během vánočního večírku se o mě zajímala, když jsem odpočívala na chodbě.
Jsem moc ráda, že je na mě milá. Vážně. Když jsem byla na adaptačním kurzu v prvním ročníku, tak jsem se velmi styděla jít za lidmi, co hráli nějakou hru na hřišti. Myslím, že Petra byla ta osoba, která mě vtáhla k nim. Nebo to byl někdo jiný? Nejsem si jistá.

Kam dál