Přátelství je záhada - díl 156.

5. listopadu 2018 v 14:31 | Strašilka
Občas, když nejsem dlouho aktivní, tak napíšu, že bych to tu chtěla trochu rozhýbat, ale vlastně k tomu nikdy nedojde. Tak teď vás rovnou upozorňuji na skutečnost, že další povídací článek vyjde za dva měsíce a nějaký sen za pár týdnů. Pěkný den.
Původně jsem chtěla dát do názvu článku něco jiného, ale říkala jsem si, že se vykašlu na popisování všech trapností z prázdnin a válčení se školou. Tohle téma bych totiž rozebrala mnohem radši. Už tu několikrát bylo, při rychlém prohlédnutí jsem našla pár starších článků: 1, 2, 3. Nicméně je jich o dost víc, celý mraky keců schovaný všude kolem. Přečtěte si je, nebo taky ne, to vy tady prokrastinujete.
Co se týče mého volného času, trávím ho většinou doma s Matějem, s přáteli ven nechodím - buď nemám přátele, nebo nemají čas, mám v plánu něco jiného, či už je moc pozdě večer. Asi jsem náročná. A možná se taky málo snažím někoho si získat. Když já nevím, většina lidí prostě není dost zajímavá a já to nějak musím cítit, aby mi to za to stálo.
Nesnesu mít přátele, aniž by věděli, co se mnou je - že jsem na spektru, jsem náladová a egoistická, že si nedovedu představit život bez bolesti, že se jednou za čas zhroutím a je mi potom špatně, lžu a mám svůj starý blog, kam pořád přispívám. Někdy bych se chtěla kopnout za všechna svá tajemství, která nikdo neví. Ale přece nebudu své strasti přenášet na druhé, nechci být toxická.
 

Sen o vrahovi a přepadení na plese

30. července 2018 v 10:20 | Strašilka |  Moje sny
Je jednoduché psát sem své sny, když se mi do ničeho jiného nechce. A mám tu přitom tolik rozdělaných věcí - šiju závěs do kuchyně, musím vyčistit rámy oken a za dvacet minut vyrážím na pohovor, ze kterého sebou už od včerejška šiju strachy.
Začalo to na chalupě, kam jsem jezdívala spolu s babičkou, matkou a bratrem. V babiččině ložnici byla nějaká žena a muž, oba byli přivázaní k posteli a vyděšení. Muž zemřel jako první, když mu kovový šíp pomalu projel lebkou. Žena křičela a couvala od svého muže zatímco se bílé povlečení barvilo krví. Poté se ze zdi vysunul skalpel a spolu s pilkou na kosti začal mužovi otevírat lebku. V ten moment se objevil Christopher Eccleston (hrál Doktora v seriálu Pán času) a tu ženu zastřelil.
Od této chvíle jsem byla ve svém těle, to předtím jsem jen pozorovala očima té ženy. Měla jsem na sobě dlouhé, modré plesové šaty a sledovala Doktora na jakýsi bál. Šla jsem za ním do luxusního hotelu, který mi velmi připomínal prostory Velkého sálu Lucerna. Vystoupal po mramorových schodech do prvního patra a mířil rovnou k obsluze, která dál pouštěla lidi jen na pozvánku.

Jak jsem koncertila v Braníku

14. června 2018 v 9:26 | Strašilka | 
12.6.2018 jsme měli s orchestrem koncert v Branickém divadle. Vše probíhalo celkem OK, dopoledne jsem si sjela na ježkárnu pro stojan na činel a po škole se stavila doma, abych zahodila sešity a vyzvedla noty. Slovo celkem je ve větě naprosto oprávněně, protože mi bratr pár hodin před koncertem volal, že je v nemocnici.
Abych vysvětlila, jak do toho vlastně zapadá můj brácha, tak se musím vrátit o pár týdnů zpátky. Matěj je trumpetista, fakt skvělej trumpetista. Vím, že to nemá moc velkou váhu, když to říkám já, protože jsem zaujatá osoba, ale i tak by se to nemělo přehlédnout. Myslím, že jsem mu to nikdy neřekla, ale jsem na něj hrdá, že tak vytrvale hraje, na rozdíl ode mne. Inu, dirigentovi jsem nabídla, že by s námi mohl brácha hrát na koncertě, kdyby potřeboval, a po menším-větším šachování s notama přišel na zkoušku. Nyní k situaci před koncertem:
Spolužák ho na tělocviku při florbale nabral ramenem do krku, takže mu prý nějak špatně prohnul páteř a skříplo se to tam. Navíc měl ještě otřes mozku a mamka ho musela odvézt do nemocnice. Celkem ironie - měl noty, měl trubku, uměl to zahrát a v den koncertu se stane tohle. Brr.
 


Sen o orchestru

3. května 2018 v 11:59 | Strašilka |  Moje sny
Následují text bych velmi ráda označila jako smysluplný a inteligentní příběh, nicméně opak je v těchto případech pravdou.
Kdy mají sny nějakou logickou návaznost? Jo, nikdy. Ale není to super?
Měli jsme koncert v Jesenicích v takovém velkém kostele s vnitřním balkónem v patře. Zdi byly pomalovány secesními ornamenty a obrázky malých dětí a horní kupoli dominovala velká rozeta. Stála jsem na náměstí před kostelem a sledovala přijíždějící autobusy s různými školami. Měly šedou barvu a některé byly až dvoupatrové. Zatímco parkovaly za kruhovou fontánou, která byla uprostřed travnatého oválu, děti i mladí dospělí se hrnuli ven. Šla jsem do kostela, prošla po červeném koberci mezi lavicemi a najednou se ocitnula nahoře na balkóně.
Vedle mne stál dirigent, kolem byly kartonové krabice a sem tam se po zemi prohnalo žravé hejno černých a bílých krys.
Hodně štěstí, řekl, poplácal mě po rameni a odešel. Dole už seděl celý orchestr a zkoušel In The Hall Of The Mountain King. Zafidlala jsem svá dvě sóla a čekala, až se sál náplní lidmi.
Když jsme skladbu začali hrát na ostro, došlo mi, že v rukou držím housle a smyčec. Já ale neumím na nějaký zpropadený housle, jsem tympániska! Nějak jsem to celé zadrnkala, přičemž jsem celou dobu panikařila a sháněla někoho, kdo by mi ukázal, jak se na to hraje.
Ještě jsem potom potkala bývalou spolužačku ze základky, ale to už bylo vše.
Dirigente, jestli takovej husarskej kousek někdy zkusíš, vnutím ti taktovku a paruku.

Novinky za celý rok

1. března 2018 v 8:16 | Strašilka | 
Zdravím, už je to skoro rok, co jsem se tu neozvala. Tedy, nedávno jsem aktualizovala svůj věk v menu, ale to se nedá počítat. Je to, jako kdybych přesadila kytku v zahradě - nikdo si toho nevšimne.
Dlouho se mi nechtělo psát, buď nebylo dobré téma, nebo jsem byla líná. Ale dnes... nevím. Prostě jsem si k tomu chtěla sednout a napsat, že jsem v pohodě a že si užívám, nebo tak něco. Úplně růžový to taky není, ale to není snad nikdy.
Páni, čím začít? Je toho tolik, co vyprávět. Chtěla bych projet školu, kroužky a přátele. Nezdá se to jako nějaký velký výčet, ale ono se to vždycky nějak záhadně rozvětví. Začnu od začátku, to bude asi nejjednodušší.

Úzkostný záchvat pod schody

22. března 2017 v 12:29 | Strašilka | 
Včera jsem během tréninku začala pociťovat, že na mne začíná přicházet úzkost. Zrovna jsem cvičila ve dvojici s jedním maníkem za dohledu mistra, a po chvíli se mi udělalo trochu špatně. Šla jsem se napít vody z kohoutku, ale už během cesty na záchod mi došlo, co bude následovat.
Sakra.
Na tréninku se mi to ještě nikdy nestalo a netuším, co mohlo spustit takový nával úzkosti, jaký jsem naposledy zažila asi před měsícem a půl.
Jen, co jsem dorazila na onu místnost, tak jsem za sebou zamkla a začala hyperventilovat. Snažila jsem se zklidnit svůj dech a přemýšlela, jestli to zvládnu, nebo jestli budu muset odejít z tréninku. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože tyhle záchvaty nejsou záležitostí na pět minut.

Antidepresiva, tělocvik a žvížátka

11. února 2017 v 23:17 | Strašilka | 
Dnes jsem cestou k Matějovi viděla v tramvaji moc roztomilého psa. Netuším, co to bylo za rasu, ale byl huňatý (přímo fluffy!) a měl celou dobu vyplazený jazyk na jednu stranu tlamy. Chtěla jsem si ho vyfotit, ale přišlo mi to divné.
Začala jsem si psát deník. Ale jakože fakt deník, kam zaznamenávám všechno... Dobře, třeba aktuální tepovou frekvenci ne, ale jinak je tam všechno. Vlepuji tam i své obrázky. Vždycky jsem něco takového chtěla mít. Snaží se zapisovat každý den, ale někdy to prostě nevyjde (jsem líná), tak jsou tam hlavně víkendové díry v záznamech.

Poslední lednový den jsem navštívila psychiatričku kvůli úzkostem a depresím. Zhruba hodinu jsem strávila na anamnéze a asi hodinu a půl trvalo sezení s psychiatričkou. Dostala jsem antidepresiva (Citalon - 20 mg).
Mimochodem, když jsem brala krabičku antidepresiv z nočního stolku, abych se podívala, jak se to přesně jmenuje, tak jsem si kýchla a léky mi z toho vypadly na zem. Jsem moc šikovná.
Posledních pár dnů bylo hrozných. Prakticky neustále mi bylo na nic a zase jsem se nesvedla k ničemu pořádnému donutit. A ještě k tomu jsem onemocněla. Snad mě to brzy přejde, fakt mě to moc nebaví.

Hlad bolí

13. ledna 2017 v 9:49 | Strašilka | 
Původně jsem si tu chtěla v depresi stěžovat a vydat článek už před pár dny, ale vzhledem k mému stavu jsem to v onen osudný večer vzdala a šla spát. Každopádně jsem napsala 364 slov a byla by trochu škoda je zahodit, ne? Když k tomu připočteme ještě supernudnej úvod, tak by můj výplod mohl být v pohodě nominován na cenu Potřebuje skartovačku 2017.
Už jenom název tohoto článku způsobí, že si ho přečte míň lidí (původně se jmenoval V objetí deprese). Mí supervěrní čtenáři si ho přečtou, ale stejně to nepřinese nic dobrého. Vlastně ani nevím, jestli tohle vydat. Možná bych ani neměla, protože to může některé empatické jedince trápit, ale stejně bych se ráda vypovídala. No, nejspíš k tomu připojím pouze upozornění, že si zase budu v depresi stěžovat na to, jak strašně neschopnej člověk jsem.

Je mi hrozně. Trápí mne, že nejsem Matějovi nablízku. Včera jsme byli v kině a on se rozbrečel, když mne vyprovázel a měl ode mne za pár minut odejít. Vím, že mě miluje a že mu má přítomnost způsobuje nával štěstí/radosti/jiných fajn emocí, které ale nejsou moc fajn, když je jich příliš, jenže když mi říká, jak mu chybím, tak se nemohu ubránit pocitu viny.
Není mi moc do zpěvu, když vím, že ho zase nechávám samotného. Kvůli mně je mu smutno a já tu prostě jen sedím, píšu a nic s tím nedělám. Někdy si říkám, že si ho nezasloužím. On by si zasloužil veselejší život.
Tak často se mu omlouvám. Pokaždé, když dostanu záchvat úzkosti, tak mi je líto, že kazím situaci.
Už zase to leží a brečí.
Už zase to přidělává starosti.
Už zase je to rozbité a musí se čekat na automatickou opravu.
Jsem tak neschopná. Měla bych jít k psychiatrovi a sehnat si u něj léky. Taky bych se měla objednat k zubaři. Měla bych dodělat úkol na francouzštinu. Měla bych zajít ještě k jednomu doktorovi. Měla bych si zkontrolovat prsa kvůli rakovině. Měla bych...

Fluffy věci jsou jako drogy

22. prosince 2016 v 10:46 | Strašilka | 
Hlásím se ze sportovní haly Gymnázia Botičská, kde zrovinka probíhá VAVOT, neboli Vánoční volejbalový turnaj. Sedím u stěny uvnitř nafouknuté haly na superdrahé bundě, kterou mi kdysi dala matka, protože jí byla malá. Ale tohle všechno je nepodstatné a jen to slouží k vytvoření úvodu k článku.
Vypadá to, že zde zase jen zmíním některé útržky z těch skoro dvou týdnů, co jsem nepsala, a krátce se nad nimi zamyslím, jako to dělávám vždycky.

Od kamarádky jsem zrovna dostala paličky značky VIC FIRTH. Konkrétně model bubeníka Davida Weckla. "Je to sice jazzman, ale je fakt dobrej, tak na něj koukni," řekla, když mi je dávala. Měly na sobě moc fešnou stuhu s mašlí.
Docela čuměla, když jsem jí řekla, že mám jeho podpis. Hrát jsem ho sice neviděla, protože když tu měl koncert, tak se mi to nehodilo a ani jsem tam nechtěla. Nicméně matka tam šla a sehnala mi jeho podpis. Haha! Ode mne dostala plyšového slona a byla z něho úplně paf. Ne kvůli tomu, že je to slon, ale že je hebký, příjemný na dotek a bude se hodit do nového bytu, kam se stěhuje s přítelem.

Ha, to mi připomnělo, že mám moc ráda fluffy věci. Anglický výraz pro slovo načechraný požívám z toho důvodu, že se mi líbí, jak vypadá, jak zní i jaké asociace ve mne vyvolává. Například ten suprovej klip Pink fluffy unicorn dancing on rainbow. Viděla jsem snad všechna videa s touhle roztomilou koulí chlupů a naprosto je zbožňuju! Včera jsem spolužačce koupila fluffy fialového plyšového jednorožce, tak jsem zvědavá na její výraz, až to rozbalí. To by se mi ten obal ale nesměl natrhnout a pokazit mi pohodlné sezení na zemi sháněním izolepy.
Taky mám jednu fluffy deku a župan. Obojí samozřejmě modré. Nejradši bych vzala všechny fluffy věci v okolí a zabalila se do nich. Bráchovi jsem koupila fluffy plyšáka psa a nechce si mi ho mu dávat právě protože je tak strašně FLUFFY! Kdyby byly fluffy věci droga, tak je ze mě feťák během pár týdnů.


Školní trable

9. prosince 2016 v 23:26 | Strašilka | 
Už je to dlouho, co jsem nepsala. Zase. Kruci. Mám toho spoustu ve škole i mimo ni, dost kantorů teď šílelo kvůli čtvrtletí a nějak to nechce opadnout. Něřekla bych, kdyby to byl třeba týden, ale ono už je to tak asi měsíc.
Zrovna teď bych se měla učit biologii na zítřejší test. Je 18:03. Když tohle sepíšu za hodinu a půl, mohlo by to být v pohodě. Otázkou je, o čem chci vlastně psát? Za celou dobu, co jsem nevydávala články, tak se mi stávaly různé příhody a vždycky jsem si řekla, že o tom vážně musím napsat. Nakonec jsem se k tomu dostala až dnes a stejně bych měla dělat něco úplně jiného. Ale co, ono se to nezblázní. Mimochodem, tohle jsem psala včera předevčírem předpředevčírem ve čtvrtek před týdnem před dvěma týdny. Nakonec jsem se stejně musela věnovat škole a nemohla tohle dopsat. Dost mě to štve.
S Honzou, o kterém jsem se v předešlých článcích již několikrát zmiňovala, jsme se začali bavit o něco více otevřeně. Nebo alespoň já. Vypověděla jsem mu prakticky vše o svých depresích a tomu, proč mám tolik jizev. Nevím, jestli to pochopil. Říkal, že ano, ale nemohu si tím být jistá. Od té doby se už moc nezajímal o to, jak mi je. Moc nevím, co si o tom myslet. Možná to jen nechce řešit, protože má dojem, že mi nepomůže, což mi také psal. Krapet mě to mrzí.

Kam dál